Jsem stále ještě úžasná a pozitivní? No, jak kdy…
Různými projekty na způsob „dejme věcem druhou šanci“ se zabývá v posledních letech už celá řádka lidí a zdá se, že s tím mají úspěch. Vdechnout nový život se dá nejenom nábytku, nemoderním kouskům v šatníku nebo jiným odloženým věcem, u kterých si říkáte: „přece to nevyhodím“. Taky si můžete pořídit zbrusu nové (i když už dávno použité) knížky a ty, co už máte přečtené, poslat dál. Proč ne, to nezní špatně.
Tak mne napadlo, když se dá šmrncovně přešít obnošený zimník, proč bych nemohla trochu zrecyklovat jeden svůj více než tři roky starý článek z listopadu 2013. Původně vyšel na blogu OnaiDNES, který před časem zaniknul, tedy respektive byl sloučen s iDNES. Tak se stalo, že pár mých textů z dob, kdy byla moje závratná blogerská „kariéra“ ještě v plenkách, získalo převedením na jiný systém čtenost rovnou nule a sešly mi z očí i mysli. A pak mne po čase mile překvapilo, když znova vypluly na povrch, protože pár čtenářů se doslova prohrabalo (tedy proklikalo) tři roky zpátky k téhle staré zapomenuté veteši, ke které nemám přístup ani já sama přes Moje články v Administraci.
Že bych dala jen tak na zkoušku druhou šanci článku, který si za poslední tři roky přečetlo něco přes dvacet trpělivých čtenářů-archeologů? Díky, to potěší a zahřeje. Ještě že skoro nic nevyhodím a „skladuju“ většinu starých textů na externím disku.Trochu ho opucuju, ošmirgluju, přelakuju, sem tam něco umáznu a vychytám stylistické mouchy. A „skoro nový“ článek může do světa. Uvidíme, co to udělá, maximálně bude mít verze dvě čtenost pod dvacet. No a co?
Tak tedy zde je obnovená, upravená a zkrácená verze „Jsem úžasná a pozitivní“ (OnaiDNES, 9. 11. 2013):
Ráno stojím v koupelně před zrcadlem a opakuji si mantru: „Jsem krásná, skvělá, úžasná“. Otevřu oči, podívám se do zrcadla – hm, aha, no trocha nadsázky po ránu neuškodí. Budu s tím asi něco muset udělat, aby se myšlenka aspoň trochu přiblížila realitě.
Nemám čas předělávat celou fasádu, přírodu stejně neoklamu. Takže jako obvykle na sebe naplácám hydratační krém, oční stíny (jako by nestačily ty, co už mám pod očima) a snažím se nevypíchnout si oko kartáčkem od řasenky, když usiluji o rekord měsíce – dva a půl minuty zkrášlování (no spíše ochranného maskování).
Vykopu se z domova do nevlídného mrazivého počasí. Pokouším se přivolat nějaké pozitivní myšlenky: začíná nový báječný den, opakuji si umíněně. Je sice ještě tma, ale už se skrz ní pomalu a jistě prokousává denní světlo. Dobíhám autobus. Podaří se mi do něj jen tak tak nacpat – no skvělý, už se sem nevejde ani noha, nicméně nějaký chlápek do mne zezadu strká a cedí mezi zuby nadávky, jako že bych měla hejbnout tou tlustou ............. a nepřekážet mu v cestě.
To jako myslí moje pozadí? Nespletl se? Vždyť rozměry mých zadních partií snad nejsou až tak tragický (ve srovnání s tou paní co sedí támhle opodál – promiňte, madam, nic ve zlým). No nic, ten hulvát mi úžasnou náladu nezkazí. Pozoruji spolucestující zachumlaný do zimních kabátů a bund s nepřítomným ranním pohledem. Trochu optimismu aby člověk pohledal.
No vida a přece – na jednom sedadle vidím paní asi kolem sedmdesátky, má na sobě drze letní květovanou sukni a vysoké šněrovací boty martensky a usmívá se. Asi jako jediná v celém autobuse. Škoda, že vystupuje na další zastávce - nahodí na záda vínový kožený batůžek a mizí mi v dáli. Den se náhle vyjasňuje.
Že bych zítra taky vytáhla ze šatníku tu svou červenou sukénku s kytkama, co o ní kolegyně ironicky prohlásila, že bych s ní klidně mohla tančit Slovanské tance? Proč zrovna „slovanské“ mi došlo až z odstupem času. Vybavilo se mi to tak nějak mimoděk, když jsem si vyslechla tu nelichotivou narážku toho protivnýho chlápka. To by teprve čučel na poctivou slovanskou pr……., kdyby před ním zavlál ten červený hadřík!
Když tak po sobě čtu ty více než tři roky starý řádky, tak se ptám sama sebe: Jsem stále ještě úžasná a pozitivní? No, jak kdy. Teď na konci roku, kdy člověka tak trochu přepadá skepse, bilancuje, dává si předsevzetí, že už si nikdy nedá předsevzetí…, by to chtělo aspoň krapet pozitivního myšlení. Chce to zkrátka trochu cviku a sebezapření. Když už nic jiného nepomůže, můžu si den co den tvrdošíjně opakovat svou mantru: „Jsem úžasná, jsem úžasná, jsem přece, krucinál do prčic práce, úžasná…“
Zkuste to taky. Že byste si při tom připadali jako magoři? No a co? Don´t worry and keep smiling!
Pavla Kolářová
Lupénková pilka v rukou rozvášněných žen aneb Jak to vidí umělá inteligence
Člověk se nestále učí, neb je to tvor rozumný a příroda ho obdařila inteligencí. Prý... No, dejme tomu, že ano. Jenomže je to také tvor líný a co může, to si usnadní. Vezměte si takový pazourek, zápalky, kolo, splachovací záchod...
Pavla Kolářová
Dobrej ročník...
Tak teda zase jsme o rok starší. Nepotrpím si na patetická slova, ani tu nechci bilancovat, jen trochu zalistuji ve svých vzpomínkách. Asi začnu s alkoholem. Totiž ne s jeho konzumací, ale dám k dobru pár poznatků, které jsem...
Pavla Kolářová
Když nechcete zapadnout...
Tak nám už více než dva dny chumelí... Pár centimetrů sněhu? Řeknete si, to je toho. Ti z města jsou ňáký zpovykaní. U nás jsme na něco takového dávno zvyklí... No i když v posledních letech je toho bílého nadělení čím dál tím...
Pavla Kolářová
Nemáme koule, zeptejte se příští týden...
V obchodech pomalu a jistě začíná každoroční předvánoční šílenství a mě se zmocňuje každoroční panika. Pokud nemusím, tak v následujících týdnech do žádných větších obchodních center nepáchnu. Zvažuji několik únikových variant,...
Pavla Kolářová
Konečně je hnusně...
Víte co? Od tý doby, co tu máme to globální oteplování či co, je počasí celý poblázněný a kdo se v tom má vyznat, jaké je vlastně roční období. V zimě je teplo. Na jaře mrzne. V létě je extrémní sucho nebo prší a prší. No a...
Pavla Kolářová
Možná...
Možná se bojím toho, že mám strach... A tenhle pocit mne všude doprovází... Varování: ano, je to poezie, taková trochu pesimistická...Ale taky do určité míry motivační...
Pavla Kolářová
Jak jsem začala pít pivo, zapálila se mi lýtka a málem ze mne byla celebrita...
Cestování nás obohacuje o nové zážitky a životní zkušenosti. Pokud nepotřebujete pětihvězdičkový hotel, vyhřívaný bazén a karaoke párty, stačí málo: vyberte si směr a cíl, dopravní prostředek, kde složíte hlavu, kde se najíte a...
Pavla Kolářová
Proč bychom se nepotili...aneb Jak nejlépe přežít vedra...
Jak jsem naznačovala v předchozím článku, původně jsem se chystala úplně jinam, totiž do cizokrajných končin na jihu. A kam myslíte, že jsem jela místo toho? No zase na jih... ale do míst mně více či méně známých. Pořád je co...
Pavla Kolářová
Sedm věcí, které musím stihnout, než mi bude 60...
Jak by měl člověk strávit svůj narozeninový den? Být s těmi, které mám ráda? Bujarou oslavou? Bilancováním, co život dal a vzal? Dělat něco ztřeštěného? Učinit zásadní životní rozhodnutí? Víte co, tohle nejde úplně naplánovat,...
Pavla Kolářová
Reportáž psaná na potítku...
Nezačalo to vůbec dobře... Totiž rozbila jsem hodiny. Ne snad, že bych byla pověrčivá, ale co když to přináší smůlu? Ale hlavně také čím budeme měřit čas? Dobrá, zakoupím nějaké v asijském krámku a budou doufat, že vydrží...
Pavla Kolářová
Sedící býk se za mlada jmenoval Skákající jezevec aneb Hlavně o tom moc nepřemýšlejte...
Fantazie zkrátka nezná hranic.To aspoň tvrdí poslední věta Textu 1 z letošního didaktického testu z češtiny. Zde bych autorům určitě dala za pravdu. Ale to je asi tak jediný bod, ve kterém se naše názory nerozchází. Jinak bych...
Pavla Kolářová
Tak trochu v rejži...
Jak to máte s orientací v terénu? S pamětí? Technickou gramotností? A tak podobně. No já se jen ptám, jestli jste na tom podobně blbě jako já. Pokud ano, stejně mě to neuklidnilo, protože já jsem momentálně tak trochu v rejži...
Pavla Kolářová
Vesmírné zvláštnosti..., PF 2023
Hlášení základně: po dobu mého letu vesmírem v tomto kalendářním roce se stalo spoustu zásadních věcí. Zde předkládám k nahlédnutí fotodokumentaci planety Země a některé dílčí zprávy z palubního deníku. Vracím se zpět ze své mise.
Pavla Kolářová
Všichni budou flexit, co všechno dostali pod stromeček...
To jsem tahle včera jela úplně narvaným autobusem, do kterého navíc přistoupila početná skupinka střítků tak kolem deseti jedenácti let. Proč skřítků? No protože měli na hlavě takové ty červené čepičky s bílou bambulkou, prostě...
Pavla Kolářová
Jsem tak trochu na hlavu...
V poslední době se nám tady rozmohl takový fenomén. Několik zdejších blogerů tu občas, kromě jiných článků, píše i verše a blogerky, které by v sobě také určitě našly nějaké ty básnické vlohy, se k tomu pořád ne a ne rozhoupat...
Pavla Kolářová
Už máte pořešený Vánoce?
"Letošní Ježíšek bude asi opravdu chudej, jako ten skutečnej tenkrát ve chlívě v Betlémě", sdělila ustaraně Karolína Markétě u jejich pravidelnýho kafe ve čtvrtek po práci. "Nějak se nemůžeme dopočítat peněz za plyn, potraviny,...
Pavla Kolářová
Cíl mise je jasný: prozkoumat a zdokumentovat...
Tak vážení, všechno je úplně jinak. Ano, už jste na těchto stránkách leccos zaslechli o jakémsi výjezdním zasedání zdejších pisálků a fotografů v nejmenované moravské metropoli. Jak jinak, tady se vše vykecá. Musím to ale uvést...
Pavla Kolářová
Ranhojič zlomených srdcí
"Tak jak ses měla na tý svý exotický dovolený?" vyzvídá kamarádka. "Ále, bylo tam příliš mnoho Sněhurek a málo trpaslíků, totiž vlastně princů", shrnula Romana vágně svůj prázdninový pobyt, od kterého si možná slibovala trochu...
Pavla Kolářová
Když praží slunce či leje jak z konve aneb Proč jezdit na kole...
Kolik potu musíte vyplavit z těla, kolik promočených triček vyždímat, kolikrát nahodit spadlý řetěz, zalepit píchlou duši, pofoukat modřiny a rozbitá kolena, než pochopíte, že tohle přesně dává nějaký smysl? Pokud vám to však...
Pavla Kolářová
Cesta do Tramtárie II. aneb Jak jsem nepotkala Vinnetoua a nakonec mne neunesli...
Kdo z vás nikdy neviděl proslulé filmy s ušlechtilým náčelníkem Apačů a jeho věrným bílým bratrem, který se ohání pěstmi v boji za spravedlnost? Nevím jak vy, ale já jsem s nimi vyrůstala. Tolikrát jsem chtěla prožít aspoň...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 333
- Celková karma 12,23
- Průměrná čtenost 873x