Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Povaleč koulivý a nedělní rozjímání...

24. 03. 2017 9:32:50
"Cejtim se jak váleč koulivý", prohlásila dcera po dobrém nedělním obědě. "Já taky", vydechnu ztěžka. "A víš vůbec, mami, co to je?" opáčí dosti neomaleně druhá dcera. Jak je známo, matky si jaktěživo nic nepamatujou. "Náhodou,...

... váleče koulivýho mám doteďka v malíku", chlubím se pochybovačům. "Dyť jsme se na něj tenkrát s Frantou dívali pod mikroskopem, to je takovej ten dlouhej prvok, co tvoří kolony, ne?"

"Tak to jseš úplně vedle, mami. No, známe tu tvoji paměť. To není žádnej dlouhej prvok, ale kulovitá zelená řasa a netvoří kolony, ale KOLONIE! To my se s Frantou jak je rok dlouhý do mikroskopu nepodíváme a stejně to víme".

Takže zase nic. A to jsem se chtěla blýsknout svými brilantními znalostmi a fenomenální pamětí.

Na vysvětlenou, "Franta" je gymnaziální profesor biologie, u kterého jsem před více než čtvrt stoletím maturovala, a kterého mají mé dcery shodou okolností na týž předmět na témže gymplu. Prostě některý věci (i lidi) jsou dědičný. A vůbec, jak se mé vlastní potomstvo opovažuje pochybovat o mé paměti? Po kom tuhle drzost a neúctu k rodičovské autoritě zdědily? Že by po mně?

Takhle u nedělního oběda se semele všechno možný, když není kam spěchat a odpoledne se líně převaluje jako ten "povaleč" koulivý. Na stole je pěkně prostřeno, chuťové buňky mají pré, strávníci pomalu vychutnávají každé sousto, ne jako ve všední den v jídelně, kdy člověk pomalu ani nemá čas vnímat, co mu to vlastně naservírovali na talíř.

Vůbec nejlepší jsou sváteční obědy, kdy se sejdou u stolu tři různé generace a každý vypráví nějakou jinou historku. Hovor plyne všemi různými směry jak dravá řeka při jarním tání. Do cinkání příborů o talíře se ozývají všelijaké nesourodé hlášky stolujících. Tahle rodinná konverzace většinou nemá žádný systém a řád. Někdy je vážně těžké udržet niť povídání mezi polévkou, hlavním chodem a moučníkem. Nikomu to však nijak zvláště nevadí. Pohodu nedělního oběda naruší máloco, snad jedině to, že se trochu zdrcla omáčka nebo došla smetana do kávy.

Naše nedělní posezení může vypadat třeba takhle:

"Dneska je to vepřový obzvlášť dobře vypečený, má to takovou zajímavou chuť, čím to kořeníš?" lichotí jeden ze spolustolovníků.

Přece nepřiznám, že jsem tu pečeni dnes kapánek připálila, tak jsem na to maso dala trochu bylinek a kolem dokola zeleninu, aby se to zamaskovalo. Tak si trochu vymýšlím a improvizuju, jak mám občas ve zvyku: "To je můj novej speciální recept (koneckonců, zase až tak moc nelžu), jsem ho tuhle někde viděla v tom televizním pořadu, jak se to jmenuje..."

"Tu masnu u nás na rohu zrušili, teď tam jsou nějaký vietnamský hadry", prohlásí otec místo nápovědy názvu kulinářské show a napichuje na vidličku další sousto pečeně. Beru to jako signál, že by si rád přidal maso. Hned mu z mísy nabírám další.

"Ten mobil, jak jsi mi to minule šteloval, už zase nepřijímá esemsky, pořád to hlásí, že je paměť plná...", postěžuje si tátova manželka nad sklenicí piva.

"Nechceš dolít?" pohotově vyskočím, abych doplnila tekutinu.

"Hm, docela to ujde“, podotkne jedna z holek, čímž mi chce naznačit, že to zase až tak připálený není. Doufám, že mne neprásknou, jak je to doopravdy s tou "zajímavou" chutí. Ještě to maj ́ u mne spočítaný za toho váleče.

"Možná, že už máš starou baterii", vloží se do technické debaty manžel. Ještě si za ta léta nezvyknul, že musí u rodinných obědů sledovat paralelně několik rozvíjejících se dějových linií.

"Touhle dobou měla babička vždycky mladý králíky", přispěchá otec s dalším aktuálním sdělením, rád a často bez předchozího varování mění témata hovoru. Je totiž profesionální odbočovač, kam až moje paměť sahá. Začne nějakým banálním příběhem, například jak vyměňoval vypínač v koupelně, letmo zmíní, proč bylo loni méně švestek, a že sousedovic pračka burácí ve tři ráno a k vypínači se dostane teprve v momentě, kdy posluchači vypínají mozek a přestanou vnímat souvislosti.

"No jo, to se pamatuju, že na dvoře, tam co teď roste ten břečťan, byla králíkárna. To jsem byla úplně mrňavá", zařadím pohotově svůj příspěvek, než někdo další začne s něčím jiným. Cha, já jim ještě ukážu, puberťačkám nezvedeným, jak si nic nepamatuju!

"Co povídáš!", vloží se razantně do debaty tátova manželka, "ta králíkárna byla přece u stodoly na zahradě". Netuším, jak na to přišla, když tu králíkárnu u babičky na chalupě ani nezažila, ale nehádám se. Některý lidi mají vždycky pravdu, i když ji nemají...

"No a tam na Hradčanský ta masna ještě je, ale už to není, co to bejvalo, dost podražili a nemaj tam takový ty dobrý klobásy", přeskočí otec rovnýma nohama z králíkárny na Vysočině rovnou zpátky do metropole.

Děsím se dalšího sledu asociací, co všechno není, jak to bejvalo kdysi dávno před lety, kdy jsme ještě byli mladí, tam na rohu byla masna, u babičky zase pro změnu králíci a slepice, kterých jsem se k smrti bála, protože měly takový červený oči a výhružně kvokaly. S tou pamětí (nejen v mobilu) to bylo taky mnohem lepší, když jsem ještě sama byla dítě... No ještě že má člověk svoje vlastní děti, aby mu neustále připomínaly, jak stárne a zapomíná.

Pro jistotu pootočím osvědčeným způsobem kormidlem naší nedělní debaty, aby se rozvodněná řeka nápadů vrátila zpátky do koryta: "Tak si dáme třeba kávu a štrůdl?"

Nedělní odpoledne pomalu plyne, stávají se z nás přecpaní váleči kouliví, ještě chvíli budem převalovat na jazyku všeliká témata z každodenního života, drobné starosti a radosti, dáme si štrůdl, ten jsem naštěstí nepřipálila, smetany do kávy je taky dost... a vůbec není kam spěchat, vždyť je teprve neděle krátce po obědě a my můžeme v klidu trávit a rozjímat...

Přeju hezký víkend:)))

Autor: Pavla Kolářová | pátek 24.3.2017 9:32 | karma článku: 13.01 | přečteno: 307x

Další články blogera

Pavla Kolářová

Pozdněletní piknik na střeše (můžete přijít i v krojích)...

Je po žních, zrno v sýpkách, sláma pro dobytek uložená ve stodole na patře. Omlouvám se lidem z venkova, že takhle nějak zkresleně si představuji "vesnickou idylku" na konci léta. Považte, že jsem ani nikdy nebyla na dožínkách,...

10.9.2017 v 14:08 | Karma článku: 10.14 | Přečteno: 190 | Diskuse

Pavla Kolářová

Když nevíte co s deštivým dnem...

Na letní radovánky už to v těchto dnech moc nevypadá. Co s posledním prázdninovým dnem? Do kina nás to moc neláká, deštivé počasí v ZOO nevadí snad jen lachtanům a vydře říční. Nezbývá než vygooglit "Kudy z nudy", třeba tam...

3.9.2017 v 18:14 | Karma článku: 14.07 | Přečteno: 217 | Diskuse

Pavla Kolářová

Jsem trapná skoropadesátka

Tak jsem se včera dozvěděla, že život končí v padesátce a pak už začíná mejdan. To jsou teda vyhlídky. To abych se na to začala během těch pár let, co mi chybí do půlstoletí, pořádně připravovat. Slibovali velkou švandu a zatím...

29.8.2017 v 20:24 | Karma článku: 23.87 | Přečteno: 1114 | Diskuse

Pavla Kolářová

A hlavně nechtějte vědět, co tím chtěl básník říct...

Bylo to asi takhle: Venku jemně pršelo, milenci po sobě dost toužili, ale nějak to neuměli jeden druhýmu říct. To s těma oblázkama a konvalinkama - to je ňáká skrytá metafora. A ty svršky co padaj na koberec - tak to de vo sex...

26.8.2017 v 7:34 | Karma článku: 11.53 | Přečteno: 415 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Tak trošku o jménech, datech a náhodách

Inspirováno diskuzí pod blogem kolegy Davida Vlka. Člověk by řekl, že jsou věci v životě náhodné, jiní tvrdí, že plánované. Každopádně jsou někdy hodně zajímavé.

19.9.2017 v 21:12 | Karma článku: 13.02 | Přečteno: 318 | Diskuse

Libuse Palkova

Jak dlouho večeříte?

Zatímco u nás je umění žít, jehož součástí je požitek z jídla a posezení u stolu s přáteli, trochu zdiskreditované, středomořské národy jsou v něm naopak mistři.

19.9.2017 v 19:01 | Karma článku: 15.10 | Přečteno: 393 | Diskuse

Karel Trčálek

Uber nebo smrt!

Komu by se chtělo chodit všude pěšky? Párkrát ťuknete do mobilu, ani nepotřebujete hotovost (však už ji nám taky brzy zruší) a už se vezete. Kdepak, pokrok nikdo nezastaví!

19.9.2017 v 17:40 | Karma článku: 7.44 | Přečteno: 307 | Diskuse

Milan Šupa

Holá pravda o válečných štváčích! Netušíte, kdo všechno mezi ně patří

Když se v naší současnosti zcela vážně hovoří o válce mocností a když se na ni intenzivně připravuje, o čem to svědčí?

19.9.2017 v 15:15 | Karma článku: 16.59 | Přečteno: 806 | Diskuse

Jan Pražák

Varování ze záhrobí

„Nebyl to sen, spíš takový obraz, který se mi promítl ráno při probuzení. Viděla jsem dva kříže a měla intenzivní pocit, že to souvisí s námi a s naší dnešní cestou. Dostala jsem strach.“

19.9.2017 v 14:48 | Karma článku: 18.94 | Přečteno: 492 | Diskuse
Počet článků 171 Celková karma 14.22 Průměrná čtenost 931

Píšu, tedy jsem. Díky, že to občas někdo čtete. Neberu se příliš vážně, jen tak plkám, vymýšlím si, hraju si se slovy, protože je to pro mne tak trochu droga a tak trochu psychoterapie.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.