...budu se starat o lvy, slony a šimpanze, protože se ze mne stane "vetenilářka", jako byl ten doktor Daktari z televizního seriálu ze 70. let. Jenže znáte to, malé dítě míní a plynoucí život tak nějak mění naše sny a přání...
Z vytouženého zvěřince mi zůstala všehovšudy jenom opice Judy, alias oranžový plyšový šimpanz či spíše orangutan, o kterou jsem se opravdu starala víceméně třicet let, než se s námi definitivně rozloučila. Nesežrali ji lvi nebo jiná lítá zvěř, jak tomu v divočině někdy bývá, ale bohužel moli.
Sen o veterinární praxi se poměrně záhy rozplynul, když jsem viděla filmovou verzi oblíbených knih Jamese Herriota o vtipných i dramatických příhodách zvěrolékaře z anglického venkova. Syrová realita, kdy musí veterinář v horku či dešti, v zimě v létě, brzy ráno i pozdě v noci provádět nelákavé činnosti jako komplikované telení, vytahovat mlsné koze z jícnu hospodářovy dlouhé spodky a ještě se nechat potrkat, pokopat nebo poškrábat od svých pacientů, poněkud narušila mou idylickou představu o tomto povolání.
Navíc jsem vždycky byla typicky městské, tudíž zhýčkané, dítě, takže jsem dlouho ani netušila, jaký je rozdíl mezi hnojem a kompostem. Jindy jsem zaskočila vesnickou babičku hloupým dotazem, jestli se husy vykrmují borovými nebo smrkovými šiškami. A slovo "pomyje" jsem mylně intepretovala jako "voda po umytí nádobí". To by se zvěrolékařce rozhodně stávat nemělo.
V pozdějším věku, když už jsem uměla číst, nastalo mé "dobrodružné" období. Chtěla jsem se stát velkou cestovatelkou, objevitelkou ukrytých pokladů nebo dobyvatelkou neprobádaných území. To se mi i svým způsobem, i když trochu jinak než bych si představovala, splnilo.
Cestuju často a ráda nejen do ciziny, ale i po rodné hroudě a s překvapením zjišťuju, že divů světa není jen sedm, ale nekonečně mnoho. Sice jsem ještě nikdy neopustila náš starý dobrý (byť poněkud rozhádaný a civilizací trochu zdevastovaný) kontinent, ale na to mám ještě spoustu času, až budu velká (pardon chtěla jsem říct starší).
Co se týče ukrytých pokladů, neustále objevuji věci, o kterých jsem si myslela, že už jsou dávno ztracené. Taky jsem už dávno přišla na to, že spousta pokladů (nejen věcných) se nachází v místech, kde by je člověk nikdy nehledal. S tím vlastně souvisí i dobývání neprobádaných území - svěřte mi do ruky mapu, podlehněte bludu, že bezpečně vím, kudy se vydat, a já vám zaručuji, že dříve či později neomylně sejdu ze značené cesty, vytyčeného směru a vzdálím se několik kilometrů od stanoveného cíle. To se pak velmi snadno dostanu do končin, kam lidská noha málokdy vkročí, neb je tam bažina nebo neschůdná cesta neproniknutelným křovím apod.
Už si přesně nepamatuju, čím vším jsem chtěla být, když jsem byla malá, ale určitě to byly krásné a naivně nevinné plány. Dost možná se to příliš nelišilo od přání dnešních dětí, ale nejspíš se to vůbec nepodobalo tomu, co žiju dnes. Jo, co si v útlém dětství vysníš, o tom si můžeš nechat v dospělosti zdát. Tedy naštěstí ne vždycky.
Tak tedy teď už jsem, myslím, velká dostatečně. Výškou se řadím mezi středně vzrostlé a tělesnými rozměry jsem asi tak něco mezi slovanskou bohyní a barokní boubelkou. I v jiných směrech jsem nepochybně nabyla určité velikosti: Jsem věčně velká pochybovačka - když zvolím řešení A, o pět minut později jsem si jistá, že by možná bývalo bylo lepší řešení B a nebo snad C? Taky jsem velká fabulátorka, okecám co můžu, protože je mi trapný říct, že prostě nevím. Odjakživa jsem velká zmatkářka a chaotička s životním mottem: pořádek je pro blbce... Dále jsem velká prokrastinátorka - proč bych něco dělala dnes, když to můžu nechat až na poslední chvíli? Velká idealistka a nerealistka - nalhávám si, že věci mohou být lepší než jsou, jen chtít, a že lidé, kteří už mne mnohohrát zklamali, nejsou v jádru až tak špatní. No a s přibývajícím věkem ze mne už asi brzy bude velká sklerotička.
Když se tak podívám zpátky, co všechno jsem od života chtěla, "až budu velká", něco z toho se možná splnilo, něco ne, něco už od začátku bylo odsunuto do kategorie sci-fi nebo "až někdy v příštím životě". Tak už to chodí, nač bych si stěžovala.
Jak tak léta běží, člověk si ani neuvědomí, že slova "až budu velký/velká" trochu postrádají smysl, a nahradily je výrazy "až budu mít čas/ víc peněz/ velké děti/ méně starostí/ lepší zaměstnání/ o dvacet kilo méně ...atd."
Před časem jsem si tady na blogu přečetla článek od autorky, kterou já osobně považuju za velkou osobnost, že lidé se nemají vzdávat svých snů a nemají se bát začít dělat něco nového třeba i v osmdesáti. Neustále mi to vrtá hlavou, že na tom třeba něco bude.
Zkusím si tuhle myšlenku podržet v paměti, velká skleróza ať si trhne nohou, nebo si ji připíšu na sáhodlouhý seznam věcí, co bych chtěla dělat AŽ...
Uvidíme.
