Hráběma jsem je sbírala...

Sedím u prázdninový snídaně a nípu se v poslední tvarohový buchtě z vietnamský sámošky. Nikdo ji nechtěl - no jo, domácí pečivo to holt není. Pak se zamyslím nad tím, že jsem ještě nikdy v životě, když nepočítám letní brigádu...

...v pekárnách kdysi dávno před třiceti lety, svoje vlastní kynutý buchty neupekla. Nahlas zavzpomínám na své dětství o prázdninách u babičky na Vysočině. Jó to byly buchty, s tvarohem a rozinkami! Vždycky jsem babičce rozmíchávala (a taky tajně ulizovala) tvaroh. A na závěr jsem tu vonící dobrotu právě vytaženou z trouby zasněžila moučkovým cukrem.

"Neměla by ses to už konečně taky naučit, mami? Mramorovanou bábovku už zvládáš celkem obstojně...", vznesla dotaz dospívající dcera. Ten nenápadný osten kritiky přesně zasáhnul svůj cíl.

Náhodou, jogurtový bublaniny, perník na plech, štrůdl nebo muffiny umím bravurně. Bábovka, to už je trochu vyšší level obtížnosti - hlavně aby se nerozpadla! Ale buchty a cokoliv jiného kynutého se zatím nachází za obzorem nedosažitelného, takový můj osobní Mount Everest, na který se už pár let chystám, ale zatím jsem ještě neopustila základní tábor.

Snažím se debatu stočit z tenkého ledu na bezpečnější téma - vzpomínky na časy mládí. Ty mi nikdo nemůže vzít ani zkritizovat. Aspoň doufám.

"Touhle dobou jsme vždycky chodili na houby a borůvky...", nahodím udici a dívám se, co na to spolustolující. Obličeje se protahují.

"To jsme vždycky vstávali v pět nebo v půl šestý, hodili na sebe vytahaný tepláky a holiny a šlo se do Temníka". Žádné nadšení už při představě, že by se muselo vylézt z pelechu o hodinu dříve než normálně do školy, se nekonalo. Ale jen ať se matinka vypovídá, když ji to baví...

"A tak jsme se brouzdali tím lesem, dokud nebyl koš - asi táákhle velký - (rozpřahuju ruce trochu víc než je třeba, abych dodala svým slovům váhu) plný..."

"Plný čeho?" zeptá se ironicky druhá dcera. "To mi netvrď, že tenkrát rostlo tolik hub, co se vešly do táákhle velkýho koše. To jste po tom lese chodili až do večera?"

"Ále houby do večera", odseknu na tu přidrzlou poznámku, "na houby se musí chodit už po ránu, než je ostatní vysbírají. Domů jsme se vrátili tak před desátou, aby se stihla udělat houbová polívka k obědu. Se ví, že jsme měli plný koš hub. Můj táta, váš děda, totiž tvrdí, že všechny houby kromě muchomůrek jsou v zásadě jedlý. Tak jsme sbírali i holubinky, kotrče, kuřátka a já nevím, co ještě všechno..."

Samozřejmě jsem posluchačům nesdělila, že máma pak vždycky udělala tajně čistku v koši a snad díky tomu jsme všichni dosud naživu. Babička pak nemohla pochopit, že je těch hub po očištění tak "málo", jenom asi čtyři pekáče, a taky nikdy neopomněla dodat:

"A co že nenesete žádný lišky? To já když jsem byla mladá holka, tak jsem chodila na sena, pak jsem se vykoupala v tom rybníce pod Špejcharem a tam bylo vždycky lišek jak naseto - hráááběma jsem je sbírala..."

No jo, ale to už je zase jiná historka, to už se v tom nějak zaplétám. Ten rybník pod Špejcharem je, pokud vím, dávno zanesený bahnem, babička už je osmadvacet let na pravdě Boží a lišky (kromě těch v ZOO) už jsem taky neviděla ani nepamatuju...

"Tak děcka, popadněte hrábě a jde se do lesa na houby", shrne debatu hlava rodiny, zatímco já shrnuju nádobí se stolu.

"Cóó, vždyť už je po desátý, to už budou stejně všechny houby vysbíraný", ozvou se hlasitý protesty. "A vůbec, copak někdo z nás jí houby? Nezapomeň, jak nám bylo všem špatně po tom houbovým guláši nebo co..."

Pravda, pravda. Na to se taky nezapomíná. Od těch dob mi houby kromě kupovaných žampiónů a sušených pravých hřibů nesmí přes práh. Ale stejně, to už si člověk ani nemůže zavzpomínat?

"Jo a mami, až přijedem zpátky do Prahy, upečeš ty kynutý buchty? Já jako, že bys to měla mít zmáknutý, než se z tebe jednou stane babička", pošťouchne mne opět někdo zlomyslně.

No, něco na tom bude. Tradice se maj´ udržovat. Jenže když já bych snad raději vzala ty hrábě a šla k rybníčku pod Špejchar...