Občas svoje zásady poruším

V sobotu jsem si šla koupit lístek na autobus. Kromě mého okýnka většina dalších byla zavřená. "Jak to, že maj' vedle zavřeno? Já jedu do Jáchymova!" rozlítila se starší paní přede mnou. "My jsme ale jiná společnost," bránil... 

...se urputně mladík za přepážkou Regio Jetu. "Jak mám vědět, proč mají jiní zavřeno?"

"My všichni jsme jiná společnost!" rozohnila se nasupená paní a vztekle dodala: "No to ty volby dopadnou!"

Do toho Jáchymova se zřejmě nakonec dostala, protože o pár metrů dál už pokladny na jízdenky ostatních dopravců normálně fungovaly, takže určitě nebyl důvod se tak rozčilovat. V něčem však ta stará paní měla pravdu: jsme jiná společnost, jiná než před deseti či dvaceti lety. A jak to příští týden dopadne, to je ve hvězdách.

Většinu roku se tady na blogu do politiky nemontuju, protože prostě nemám tu potřebu sdělovat online své politické názory. Občas svoje zásady poruším. Tedy ne že bych se chtěla mermomocí pouštět do nějakých hloubkových politologických analýz, jenom se chci podělit o svou naprostou bezradnost obyčejnýho člověka a voliče.

Jelikož v běžném pracovním týdnu televizi moc nesleduju, pustila jsem si na Youtubu asi pětatřicetiminutový video s předvolebními spoty všech 30 politických stran, abych zjistila, jestli jsem náhodou o něco nepřišla. Trochu silný kafe. A upřímně?

Mám z toho docela zamotanou šišku.

Přestože jsem vůči politickým kampaním a agitkám celkem imunní, tohle byl ode mne zřejmě čirý masochismus. Nevím si rady o nic víc, než když jsem otevřela modrou obálku a listovala volebními lístky. A cítím se poněkud znechuceně při představě, kolik peněz musely jednotlivé strany a hnutí (až na výjimky) promrhat za místy trapný scénky, nic neříkající hesla a proklamace, že právě na ně se můžeme spolehnout, oni vědí jak na to, jedině jim jde o mír a spravedlnost ve světě, oni jsou ti zodpovědní, oni se konečně zaslouží o změnu, s nimi bude líp a "blo, blo, blo"...

Mám být Rozumná, Realistka, Hrdá vlastenka, Obranářka domova nebo snad Radostná Češka atd.?

Nevím, jak vy, já jsem spíš Skeptik s poměrně kritickým náhledem na svět. Mám na krku čtyři křížky, táhne mi na pátý a už si nedělám velký iluze. Selský rozum mi říká, že dokud bude vstup do vysoké politiky spojen s nadstandardními prebendami, arogancí, intrikami a trestněprávní imunitou (byť v určitých parametrech omezenou), nemůže být řeč o tom, že politika je služba veřejnosti. Možná to trochu přeženu, když řeknu, že je to v posledních letech spíš služba sama sobě. Občan ať si trhne nohou, my jsme ti vyvolení.

Nepředstavuji si žádnou utopickou společnost, kde řízení věcí veřejných bude ideální pro blaho všeho lidu. Ke štěstí by mi stačilo, kdyby se v naší zemičce radikálně změnila politická kultura a praktiky. Kdyby politik nebyl kdosi nedotknutelný, kdo si může po dobu svého mandátu dělat téměř co chce: využívat svých konexí v soukromém podnikání, vlastnit či ovlivňovat média, neobtěžovat se vysvětlit kde přišel během pár let k neuvěřitelnému majetku, mluvit běžně na veřejnosti jako dlaždič, projevovat nenávist vůči menšinám či jiným etnickým skupinám, a mohla bych tady jmenovat další a další věci.

Je to tak nereálné přání? Myslím, že v jiných vyspělých státech tohle jakž takž funguje. Tak proč ne u nás? Že bychom nebyli dostatečně vyspělí?

Ačkoliv jsem skeptik, jsem i zodpovědný člověk. Vím, že můj jeden hlas nic zásadního nezmění, ale to si asi říká většina z nás. Já ten svůj hlas odevzdám, ještě nevím stoprocentně komu, ale jdu do toho.

Pohrávám si s fantasmagorickou myšlenkou, co by se asi stalo, kdyby převážná část voličů usoudila, že dost bylo profláknutých tváří, lží o tom co Ti a Tamti už všechno v Parlamentu prosadili a vykonali, a zkrátka by hodili svůj hlas někomu novému a neznámému, kdo se netváří úplně xenofobně a nehlásá extrémní názory.

To by bylo politické zemětřesení!

Na(ne)štěstí je to pouhopouhá fantasmagorie, takže v klidu, moje šílená vize se nenaplní. Nejspíš jako obvykle u velké části veřejnosti vyhrají slibované koblihy, strany které umí hrát na tu správnou strunu celospolečenské nálady a subjekty, které si své hlasy prachsprostě koupí.

Škoda.

Uvážím-li toto všechno, má to vůbec cenu chodit k volbám? Moje odpověď je jednoznačná:

MÁ TO CENU!