Máte doma děti v pubertě?

Tak to raději tento článek vůbec nečtěte. Nenabídne vám nic nového a převratného, co už byste dávno nevěděli. Pro ty ostatní, které to teprve čeká, zde předkládám zjednodušený manuál, jak se vypořádat s dítky v „kritickém“ věku...

Nelekejte se, nevychrlím na vás nějaké odborné cancy jak z pedagogických příruček, které jsem musela během svého studia při přípravě na učitelské povolání přelouskat, a které mne přesvědčily o tom, že teorie je jedna věc a praxe jí může být na hony vzdálená. U pubescentní mládeže, ať se snaží kopírovat jeden druhého sebevíc, platí totéž co u kohokoliv jiného: co kus, to originál.

Já osobně už mám „kritický“ věk svých dcer, doufám, za sebou. Za rok mne čeká jiný „křest ohněm“, dozvím se, jaké to je mít doma dvě osmnáctileté bytosti, které se mne budou čím dál tím více snažit přesvědčit, že už jsou přeci dávno dospělé. Budu se muset smířit s tím, že už jsem matka dvou dospělých „dětí“ a že už tomu v budoucnu jinak nebude.

Sbohem, mé malé hodné roztomilé holčičky (tedy až za rok, naštěstí). :((

Následující text vznikl (až na drobné stylistické úpravy) též už před několika lety. K jeho vytažení z „archivu“ mne inspirovala Mirka Švarcová, když jsme si na křtu knížky Marty Kučíkové (26. 10.) povídaly o nesnázích s výchovou náctileté dcery. A to si představte, že jsem měla tyhle zážitky doma dvojmo – prostě mám to štěstí, že mám dvojčata.

(Článek poprvé vyšel v dnes již zaniklém Ona iDnes 30. 10. 2013)

Ještě donedávna jsem měla doma malé vcelku hodné a  roztomilé děti. Najednou se k nám do rodiny vplížilo tiše a nenápadně nikým nepozváno dospívání neboli puberta. Následující poznatky nejsou vědecky prokázány ani ověřeny klinickými studiemi, takže je berte s rezervou a bez záruky.

Stručný návod jak chovat puberťáka:

Krmení:

Pokud možno často a pravidelně. Nevnucujte dospívajícím dětem svou pomýlenou představu o tom, co je zdravé a tudíž pro jejich vývoj dobré. Pokud chci zabránit, aby si dospívající syn/dcera dopřávali k jídlu výhradně chipsy, hamburgry, pizzu a jiný fujtajbly s přepálenými tuky , vtloukám jim už od útlého mládí do hlavy názor, že do fast foodu půjdu jen v případě, že si chci uhnat žlučníkový záchvat (to že si tam občas zajdu na kafe, je přísně tajná informace). Pro jistotu vybavím každé ráno své školáky pořádnou svačinou. Obsah chleba, rohlíku či jiného pečiva s nimi předem zkonzultuji a kdo má permanentně nějaké připomínky, maže si svačinu sám. Zajistím plynulý přísun potravin do lednice. Nepočítám s tím, že to co se nachází v lednici ráno, tam bude ještě odpoledne. Pouze mrazák je nedotknutelný.

Oblečení a módní doplňky:

Rodiče puberťáka nemají šanci sledovat nejnovější trendy, co je mezi mládeží momentálně 'in'. Jsou totiž už pokročilého věku, tudíž absolutně 'out'. Jediný požadavek, který snad mohou vznést je, aby mladík či slečna při výběru svého outfitu zvážili venkovní teplotu (přece si nevezmou na hlavu úžasně 'cool' kulicha, když je venku 25 stupňů!) a vhodnost oblečení k dané příležitosti (balerínky na výšlap do hor nebrat!). Při společné návštěvě divadla to není rodič, kdo se stydí za odrbané džíny a vytahané tričko svého pubertálního potomka, ale to potomek se vás straní, protože nemůže pochopit, jak ho mohli zplodit takoví nažehlení suchaři a šosáci. Co se týče módního piercingu a tetování, tak to si lze bez svolení rodičů v oficiálních salonech pořídit až v osmnácti. Do té doby mají puberťáci dost času si promyslet, jestli své tělo takto permanentně 'zkrášlí'. Snad se za ně jednou vnoučata nebudou stydět!

Pohled do zrcadla:

Naše děti jsou samozřejmě krásné (nebo aspoň hezké) a 'téměř' dokonalé. Jsou přece po nás. No dobře, támhleta modelka z časopisu pro mládež je možná trochu krásnější a dokonalejší, ale to protože má na sobě pět kilo mejkapu, účes jí tři hodiny upravoval vlasový stylista a podívej, jak je vychrtlá - ta se ani nesmí normálně najíst! A vůbec, přestaň si už konečně nípat ty pupínky (zakázaná věta!), koupila jsem ti novou (už asi patnáctou) pleťovou vodu, která zaručeně funguje. Pokud vám vaše dítě předhazuje, že po vás zdědilo nemožný vlasy, nos, tlustý lýtka apod., vysvětlete mu citlivě, že s tím se prostě musí naučit žít. Taková Barbara Streissand nebo Dustin Hoffman taky nebyli zrovna krasavci a kam to dotáhli! Kdo? opáčí vaše dítě vyjeveně a znechuceně zaleze do svého pokoje.

Venčení:

Rodinné vlastivědné vycházky jsou pro dospívající potomky největší vopruz, i když se nakonec ukáže, že ten hrad nebo muzeum nebyly zase až tak špatný. Občasnou návštěvu kina by vám snad ještě tolerovali, koneckonců platíte to vy. Náctiletí nejraději tráví svůj čas v tlupě se svými vrstevníky. Za dotaz typu: Kde jste byli a co jste tam dělali? by měl rodič za trest dvěstěkrát napsat "Už nikdy nebudu dávat svému dítěti blbé otázky." Vytrénované čichové buňky snadno odhalí, že náš náctiletý drobeček kouřil nebo pil alkohol. V tom případě jsou různá represivní opatření a výchovná přednáška (pokud sami nejsme alkoholici nebo silní kuřáci) na místě. Váš potomek musí znát jasná pravidla hry a co ho čeká, když je nedodrží. Ovšem pozor, i my rodičové musíme 'hrát' fair play.

Škola:

rodiče: "Tak co bylo ve škole?"
dospívající: "Tak normálka, sme se učili..."

Po této vyčerpávající informační výměně se jdete tajně podívat na elektronickou evidenci známek, kterou má už dnes mnoho škol. Odpadá tím trapná věta: "Kde máš žákajdu?" Jedinou nevýhodou je, že si musíte pamatovat (případně vědět, kam jste si ho zapsali) přístupové heslo do elektronické žákovské. (To ti ho mám porád opakovat? Zaslechla jsem už asi stokrát, když jsem se onoho nezapamatovatelného kódu dožadovala). Když prolomíme všechny přístupové cesty k známkám potomstva, čeká nás buď šok nebo radostné překvapení - tý jo, on/ ona má z matiky lepší známky než já kdysi před lety.

Vtloukat dospívajícím dětem do hlavy větu: "učíš se to přece kvůli sobě", je asi stejně pošetilé a ujeté, jako bychom mu sdělovali: "tak a teď si smíš za odměnu uklidit pokoj, umýt nádobí, jít vynést odpadky..." apod.

Přísně zakázáno:

Abychom po dobu dospívání svých dětí věčně nevstupovali do minového pole, je třeba si osvojit pár rozumných zásad: Naše dítě věrně kopíruje naše vlastní prohřešky, takže asi dost těžko po něm můžeme chtít, aby mělo dokonale uklizený pokoj, když sami nemáme ve svých věcech úplně vzorný pořádek. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Když se chci svého dítěte něco zeptat, není od věci promyslet si, jestli by nám osobně byl podobný dotaz příjemný. Ostatně bombarduje nás snad daše dítě den co den trapnými příspěvky: Tak jak bylo v práci? Proč jsi už neudělal to a to? Kolikrát ti to mám opakovat? To je tvoje povinnost a ne moje, atd. atd. Na druhou stranu by bylo zajímavé zjistit, jak by dítka reagovala, kdybychom přejali do svého slovníku jejich vlastní hlášky: No jó porád. Jó už jdu. A co má bejt? Tys´ něco říkal (a)? Hm, fakt vtipný. No to je hustý! apod.

Své dospívající dítě nemůžeme poslat spěšnou poštou v balíku s nápisem "Fragile and explosive" na převýchovu do švýcarského penzionátu nebo tibetského kláštera. Za jejich výchovu zodpovídáme výhradně my a navíc by se nám po nich po pár dnech strašně stýskalo. Vždyť jsou to naši miláčkové, drahouškové, zlatíčka... a taky naše naděje, že až jednou dospějou, tak se o nás na starý kolena třeba postarají.

Berme jejich výchovu s nadhledem, humorem a tolerancí (vocaď pocaď). Všímejme si svých dětí, zajímejme se o ně, ale to neznamená, že jim budeme každou vteřinu jejich života stát za zadkem - o to teda ale vůbec nestojí. Situací kdy budou "na pár facek" bude ještě nekonečně mnoho. To ustojíme a když ne, tak nějaká ta "malá výchovná domů" ještě nikomu charakter nezkřivila.

Ruku na srdce, oni to s náma taky nemají lehký. Howgh.

P. S.: Slibuju, že tohle je poslední "recyklovaný" článek. Teď už budu publikovat jen zbrusu nový nebo nějaký "těžký retro". Tak zas někdy příště.