Slečna Marplová voněla po borůvkách...

Na co knihy? Dětem přece stačí televize nebo počítač. Navíc na čtení není vůbec čas. Mají spoustu zájmových kroužků, sporty, školu a tak, kdy jako mají číst? A k čemu je vlastně dobrý nějaký čtení? Míní zhruba každý třetí rodič...

Tak nevím, trochu mne to zaskočilo, když jsem si v deníku Metro (25.6.) přečetla, že podle průzkumu Národní knihovny asi 39 procent rodičů si myslí, že význam čtení knížek se přeceňuje. Někteří dokonce čas strávený nad knížkou považují za promarněný. Sami moc nečtou, tak proč by k tomu vedli své děti? 

Co na to říkají odborníci? Že je to velká chyba. Pravidelné čtení totiž zlepšuje soustředění, uklidňuje, přináší nové znalosti, rozvíjí fantazii atd. atd. Tak proč tak málo čteme? No jo, ten nedostatek času a kdesi cosi... Ale není to jen výmluva? Kdyby člověk neprobrouzdal tolik zbytečných minut denně na tom Internetu, nekoukal na kdejaký nekonečný seriál... Ale to je "never ending story".

Nejdříve bych si měla zamést před vlastním prahem. Ve školním roce toho opravdu přečtu zpropadeně málo. Tuším, že knížky, které jsem si přála k vánocům, jsem ještě ani neotevřela. Proto doháním, co se dá o letních prázdninách. Nedokážu si představit léto bez knížek. Čtení patří k prázdninám stejně neodmyslitelně jako cákání na koupališti, sbírání borůvek, chození na výlety, opékání buřtů a krásně bezstarostné nicnedělání.

Když se vrátím čtyřicet let zpátky, vybaví se mi spousta knížek, které mi připomínají různé momenty a zážitky z mých dětských prázdnin. Pokusila jsem se sestavit jakýsi seznam knih, které pro mne v daný moment cosi znamenaly, ne snad důležitý milník v mém dětství nebo dospívání, ale prostě navždy se mi vryly do paměti z těch či oněch důvodů.

Agatha Christie - slečna Marplová a borůvky

Je mi asi tak osm nebo devět a jsme na dovolené v Jižních Čechách kdesi u vesnice Debrník. Já, starší ségra a máma. Bydlíme v chatičce u rybníka obrostlého rákosím a doutníky. Vybavují se mi komáři, vodní šneci které jsme chtěli trénovat na závody, skákání do ledové vody a tuny borůvek - k snídani, svačině a po večeři jako zákusek s cukrem nebo kondenzovaným mlíkem. Po večerech jsme s otevřenou pusou modrou od borůvek užasle poslouchaly předčítání mámy o tom, jak slečna Marplová hravě rozplétá jeden případ za druhým. Spoustě věcí jsem tenkrát ani nerozuměla, ale vím určitě, že mi tahle vzpomínka voní po borůvkách.

Malý Bobeš - chčije a chčije

Asi o rok později jsem jako obvykle u babičky na Vysočině. Normálně bych s místníma děckama lítala od rána do večera někde venku, ale jsem nastydlá a navíc už několik dní "chčije a chčije", jak by řekl děda Komárek (Na samotě u lesa). Do konce prázdnin chybí už jen kousek a já musím povinně dočíst tu hnusně tlustou bichli Malý Bobeš. Souška učitelka vyhrožovala, že si z něj napíšeme hned zkraje písemku. Jde to ztuha, Bobše mám už plný zuby, ale nakonec to nějak zmáknu. A stejně jsme to nepsali, protože to září byla u nás ve třídě žloutenková karanténa.

Vlaštovky a Amazonky - piráti o poledním klidu

Za pěkné vysvědčení jsem dostala poukázku na knížku. Volba byla jasná - Arthur Ransome, Boj o ostrov, který jsem znala už dávno z jednoho prastarýho černobílýho filmu. Na pionýrským táboře jsme si ho četly s kamarádkou ve stanu s podsadou a hrály si o poledním klidu na piráty. Postel stlučená z prken byla loď, celta představovala plachty a všechno kolem bylo širo širé moře. Už ani nevím, co byla loupežná kořist - nejspíš bonbóny nebo tatranka. Vždycky v nejlepším zazvonili nástup na odpolední svačinu.

Proč bychom se netopili -  jedeme Sázavu

Jednoznačně nejvhodnější četba na vodácký tábor je knížka Zdeňka Šmída: Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii. Z té knížky nám občas četl vedoucí večer u ohně, když jsme loupali brambory nebo sušili svršky a spodky - celkem zbytečně, stejně jsme je druhý den zase promáčeli skrz naskrz. Autor s humornou nadsázkou líčí situace, které jsme zažívali na vlastní kůži - cvaknutí se na jezu, guláš z konzervy, která snad ještě zažila vylodění Spojenců v Normandii, utopené věci - kluk přezdívaný Harry Showman by mohl vyprávět: kromě holin utopil troje boty o ešusech nemluvě (těch musí být na dně Sázavy hromady)...

Tři muži na toulkách - platonická láska na Slapech

To už mi bylo nějakých -náct a jemu asi o čtyři roky více. Hrozně se mi líbil, ale chudák o tom ani nevěděl. Většinou jsme byli ve stejném družstvu při každodenním volejbálku. On při své výšce jen tak ledabyle hrábnul po míči a poslal ho přes síť, zatímco já, beznadějný plácal, jsem byla ráda, že můj úder bagrem letěl alespoň přibližně tím směrem, kam jsem původně zamýšlela. U vody jsme si na nafukovacích matracích povídali o knížkách, já četla Jeroma Klapku Jeroma: Tři muži na toulkách a bavila okolí humornými pasážemi, on měl rád tajemné záhady od Danikena nebo Součka, takže občas se naše prázdninová parta pohádala, jestli existují Ufoni nebo ne. Kdo ví, kde je Jirkovi dnes konec, příští prázdniny jsme se už neviděli. Tři muže mám ale doteď ráda (myslím ty knihy, ne snad že bych to táhla s více chlapy najednou) a vracím se k nim dodnes.

Odysseus - jak jsme málem omylem emigrovali na Západ

Naposled zmíním knížku od antického básníka Homéra, u kterého se ovšem neví s jistotou, jestli tento slavný epos napsal. Každopádně jsem si ho vzala s sebou do vlaku, když jsme jeli rok před Revolucí za příbuznými do NSR. Byla to vlastně taky taková "odyssea". Několik měsíců jsme sháněli různá razítka, vyplňovali lejstra, doložky, prohlášení a podobně a vůbec nebylo jisté, jestli nás tam pustí. Komunikací s celníky byl pověřen otec, protože máma si ze svých školních let pamatovala pouze fráze typu: "Rostou zde houby?" a "Jsem poněkud krátkozraká". Já se sestrou jsme uměly pouze trochu angličtinu a ruštinu. Otec- samouk příliš neovládal německou gramatiku, takže používal asi tak tři zápory v jedné větě. Když odpovídal na otázku celníka: "Kdy se vracíte?", sebevědomě prohlásil "My se nevracíme, ne teď,  vůbec ne" nebo tak nějak. Co chtěl vlastně říct, už se nikdy nedozvíme, nicméně západoněmecký celník se na nás díval úkosem a asi si pomyslel něco o dalších emigrantech z Východu.

Takhle bych mohla pokračovat do nekonečna, co knížka, to nové dobrodružství, životní příběhy, lásky, zklamání, možná i nějaké prozření, že věci nemusí být takové, jak se zdají na první pohled.

Proč to tady vykládám? Protože každá knížka, která mi utkvěla v paměti, má svůj příběh a zápletku, která rozesmála, rozplakala nebo aspoň donutila k zamyšlení. Knížka má mnohem blíže k realitě než virtuální hra na internetu. Doufám, že nebudeme jednou v našem přetechnizovaném světě považovat literaturu za něco zbytečného. Mnohé bychom tím ztratili.

Tak tedy už se moc těším, až se v létě na pár dní někde uprostřed lesů odpojím od sociálních sítí, posadím se do pohodlného křesla nebo sebou plácnu na deku do trávy a budu číst, číst a číst...

těším, až budu v létě na pár dní mimo dosah sociálních sítí, usadím se v pohodlném křesle nebo sebou plácnu na deku do trávy a budu číst a číst a číst...