Tři ženy na toulkách (o jednom štěkavém psu nemluvě)...

K čemu ženy potřebují muže? Když se chystají na prázdniny na kole, tak to je jasné: vytyčuje trasu, aby bylo na koho svést případné bloudění, pomáhá zdvihat těžká břemena - například plně naložená kola do vlaku, pečuje o duše,...

...zejména ty píchlé, řeší zásadní existenciální problémy (kde má náhradní ponožky, proč jsme nevzaly s sebou repelent, kudy vede nejkratší cesta do restauračního zařízení...) atd.

Ano, to je hezké takto si naplánovat rodinnou dovolenou a dva týdny před jejím začátkem zjistit, že je všechno úplně jinak. Muž musí zůstat v práci a ženy (jedna už hodně dlouho dospělá a dvě za pár dní plnoleté) jsou nuceny si první čtyři dny prázdninové akce poradit bez něj.

"Mami nevyšiluj, to zvládnem, už nejsme malé děti", uklidňují ty mladší tu starší a zkušenější, tudíž totálně vystresovanou.

"Dávejte na mámu pozor a hlavně jí nesvěřujte mapu, víte, že je schopná se ztratit kdykoliv a kdekoliv", zní otcovská rada těm téměř dospělým dcerám.

Hm, taková ujištění podpory a důvěry potěší. No ono to nějak dopadne. Let´s go.

Kde je vagón číslo 369?

Muž se nakonec uvolí, že nás alespoň naloží do vlaku. Abychom nezmatkovaly, vyrazíme na nádraží, odkud je vlak vypraven, s časovým předstihem. Zbytečně. Řazení vagónů vzal do ruky někdo, kdo si chtěl s cestujícími zažertovat: po čísle 350 následuje 372, takže když hledáte právě ten svůj vůz určený k přepravě kol, stejně musíte projít celé nástupiště od lokomotivy až po koncový nárazník.

Tak to bychom měly. Po několikaminutovém hledání sedíme v tom správném vagónu, kola zavěšená na hácích a těžké brašny poházené v zavazadlovém prostoru. Máváme osamělému muži na peróně. Na následující stanici, tj. Hlavním nádraží, blahořečím nápadu koupit jízdenky a zarezervovat místa pro kola čtrnáct dní předem a hlavně tomu, že jsme se v klidu nalodily už na Holešovicích. Na Hlaváku je nátřesk, vlak puká ve švech a hrnou se do něj nové a nové davy: pionýrský tábor, japonští turisti, další cyklisti, psi a jiná zvířata... Nezačínají ony náhodou prázdniny?

V našem kupé je narváno a to ještě v Táboře přistoupí početná skupina vodáků z Brna. Lodní pytle a plastové barely nacpou mezi naše kola a jede se dál. Za jízdy je veselo, poslouchám různé vtipné průpovídky těch malých capartů a jadrnou moravštinu vodácké party. Nad Péťovým vylitým sirupem (bohužel do mých brašen) s úsměvem mávnu rukou, taky jsem kdysi byla malá tábornice. Dozvídám se od děcek pár nových politických vtipů, ty jsou však zde bohužel tak trochu nepublikovatelné, tak jen naznačím slova jednoho popěvku, který mě dost pobavil:

"......., ...... kdopak vám dal hlas? Byl to děda z vesnice, nebo Fantomas?..."

Zpívá se to na známou melodii "Rolničky, rolničky" a místo teček na začátku si doplňte jméno svého oblíbeného politika.

Pomalu mne opouštěl stres z představy, jak ta kola se všemi těžkými brašnami vyložíme na naší cílové stanici. Ani nebylo třeba naznačovat, že potřebujeme pomoc, sympatičtí vodáci z Moravy se sami chopili našich zavazadel a bicyklů, takže to proběhlo téměř hladce - díky moc, chlapi. No pravda, ve stejné stanici vystupovali i ti táborníci, takže si představte hordu asi šedesáti děcek, která se naráz vyhrnula na úzký perón s jediným přechodem přes koleje. Trochu jsme to tam ucpaly naší ekipáží a pár netrpělivých dětiček začalo zbrkle skákat do kolejiště, aby je snad někdo nepředběhnul.

Uf! Takže cesta vlakem už je za námi. Teď se ještě přesunout o několik kilometrů dále do pronajaté chaloupky v lesích. To nemůžeme minout - pořád po hlavní silnici, v první vesnici zahnout doleva, přes mostek, nahoru do kopce a poslední chata u lesa je ta "naše".

Ať žijí moderní technologie aneb Orientace v přírodě

Jak už bylo řečeno výše, mému smyslu pro orientaci se všeobecně nedůvěřuje, a proto veškeré papírové mapy rovnou zabavily dcery. Ještě že mám v chytrém mobilu staženou aplikaci Mapy.cz, jejíž součástí je k mému tichému úžasu nad tímto vědecko-technickým pokrokem zabudovaná funkce "Stopař". Bez té se později prakticky neobejdeme, kdykoliv (tedy zcela pravidelně a ne mojí vinou) zabloudíme. Dobrá, netvrdím, že mám orientační smysl a že umím číst v mapách, ale kdo má u sebe smart phone se Stopařem a je tedy zcela nepostradatelný? Cha?!

Důležité je také mít určité pevné orientační body, podle kterých se řídíme, vždycky když zjistíme, že papírová mapa zklamala a Stopař ztratil stopu, neb je mimo signál. S nějakými takovými ošidnými pojmy jako je "sever, jih, modrá turistická značka" ve volné přírodě nevystačíte. Kdykoliv jsme sjely z vytyčené trasy (no přiznejme si, skoro pokaždé jsme si omylem zajely tři až pět kilometrů navíc) a snažily se odhalit, kde se stala chyba, jsme se musely vrátit zpět do bodu "tam kde jsme čůraly", "tam jak jsme trhaly borůvky" nebo "tam jak ti ten gumicuk málem vystřelil oko" a podobně.

Hlášky typu "jsme mimo mapu" mne nemohou rozhodit, jelikož jsem "mimo" (nejen mapu) poměrně často. Není ostudou v průběhu cesty alternativně měnit původně zamýšlenou trasu a cíl, těch pár kilometrů navíc nás nezabije a navíc nečekaně objevíme nová místa, kam jsme ani neplánovaly jet. Bloudění má svůj půvab. Na bloudění mám své vlastní know-how. Prostě musíte věřit tomu, že každá cesta někam vede, pokud zvolíte plus mínus směr, který potřebujete, tak do cíle (nebo o kus dál) vždycky dojedete.

Don´t panic, just keep going!

Mé největší trauma na naší čtyřdenní "dámské jízdě" byla představa, že někde uprostřed náročného terénu daleko od civilizace někdo z nás píchne duši a nezbude nám nic jiného než teoretické poznatky jak ji vyměnit (často jsem této činnosti pasívně přihlížela), uplatnit v praxi. V místě kde kromě pár sojek, mravenců a veverek není jediného živáčka, si dost dobře nemůžu hrát na naivní špinavou blondýnu (tím myslím nejen barvu svých vlasů ale i přirozený stupeň zabahněnosti terénních cyklistů), ale musím konat sama.

Třetí, tedy krizový, den jsem měla takové divné tušení, že se něco semele. No nakonec to nebyla až taková krize - jenom jsem na úplně nejblbějším možném místě na hlavní silnici špatně přehodila a spadl mi řetěz. Celkem banalita, kdyby se to stalo kdekoliv jinde. Ty náklaďáky a jiná auta projíždějící kolem na mne nemusely zrovna troubit, když tlačím kolo před sebou na nejbližší odstavný pruh. Snad vidí, že mám nějaký problém, ne? Navíc se mi ten řetěz trochu "kousnul", takže jsem ho musela vyprostit za použití mírného násilí. Po zbytek cesty jsem pak neustále doslova a do písmene myslela "na zadní kolečka" - prostě přehazovačka si dělala tak trochu, co chtěla.

Tímto bych chtěla poděkovat milému pánovi z cykloservisu v Kaplici, který ochotně opravil, než jsme si stačily dojíst zmrzlinu na náměstí to, co jsem předešlý den napáchala na zadních převodech svého kola a pochválil mne, že jsem se to nepokoušela seštelovat sama.

-------------------------------------

Sečteno podtrženo, my tři ženy na toulkách jsme svou samotu bez muže v chatičce na samotě u lesa přežily celkem bez úhony obohaceny o nové zážitky. A jak to bylo s tím štěkavým psem? To pochopíte na závěr následující fotodokumentace:

No s tím psem to byl trochu oříšek (tedy ten pes samotný byl spíše kříženec yorkshira s něčím dalším), už proto že se jmenoval Tonda...

Tak zas někdy příště a toulání zdar. :))