A je to

Opravdu nemusím horory typu ´Klid noci´, kde osamělá žena, kterou již delší dobu pronásleduje psychopat, jde v noci sama po ulici, prochází tmavým podchodem a….. Zavírám oči, zacpávám si uši a šílím: proč jen tam ta káča pitomá chodí? Nebo si vezměte takové ´Psycho – slavná scéna ve sprše: ženská (zase!) se chce večer umýt, za závěsem se objeví děsivý stín, ozve se sugestivní hudba a……. Na takové věci fakt nemám nervy!  

V reálném životě bych nikdy nešla sama za tmy opuštěným podchodem, ve sprše se pro jistotu zamykám a na horory se dívám pouze v přítomnosti druhé, pokud možno otrlé, osoby. Teda až do nedávna. To jsem ještě netušila, že mohu zažít noční můru i za bílého dne. Nemluvím tady o vážné nehodě nebo živelné pohromě – totiž v pravém slova smyslu.

K hororovému zážitku přispělo bytové družstvo, když poslalo do domu partu řemeslníků na výměnu starých oken. Akce probíhala koncem ledna – jak jinak, proč měnit okna třeba na jaře nebo v létě, když je venku přijatelná teplota?

Scénář onoho dramatu s prvky lidové taškařice by nevymyslel ani sám mistr Hitchcock, jisté paralely bych však našla v (údajně) dětském animovaném seriálu Pat a Mat. S těmito povedenými ´šikuly´ by si najatá firma rozhodně nezadala.

Tak tedy, povím vám v kostce něco o ději a obsazení: Nejmenovaná firma předložila družstvu přesný časový harmonogram prací. Vypadalo to tak snadně – za týden bude po všem v celém šestipatrovém domě, takže tři dny neplaceného volna, které jsem v práci vyškemrala, úplně postačí. Navíc se řemeslníci smluvně zavázali, že zajistí konečný úklid domu.

Sliby chyby.

První dějství: Parta má začít s vykonáváním stavebních prací cca po osmé hodině. Asi tak v 9.30 si říkám: no co, asi si zašli na svačinu. Po jedenácté začínám být lehce nervózní a volám číslo na vizitce stavební firmy. Dozvídám se: “No jó pani, oni si museli jet pro vercajk až do Lanškrouna“ (???). O hodinu později dostávám upřesňující informace: „Oni píchli dodávku u Teplic (nejsem si jistá, jestli je to nejkratší trasa z Lanškrouna do Prahy) – budou mít asi trochu zpoždění.“

Doufejme, že jen ´trochu´.

Kolem třetí jsou u nás doma jako na koni. Přivítají mne se slovy: „Ty vole, tohle není panelák, ale starý cihlový barák“. Ano to je zcela zásadní zjištění, ale já za to opravdu nemohu. Téměř omluvným tónem se jich zeptám, jestli se tedy pustí do nějaké činnosti. Jak si mohu něco takového tak naivně myslet? Vercajk, který si přivezli z Lanškrouna přes Teplice, se dá použít pouze v panelových domech. No, ale že jsem to já, mohli by alespoň pro dnešek na hrubo vysadit stará okna z rámů.

Záhy jsem pochopila, že ´na hrubo´ znamená hrubou silou. V místech, kde bývala okna, zely roztřepené krátery, jak po výbuchu. Poté se měli dělníci k odchodu. Začala jsem se dotazovat, zda ty ´na hrubo´ ohlodané otvory po oknech něčím na noc provizorně zakryjí. Bohužel jediný česky mluvící dělník byl už v nedohlednu, tak jsem oslovila jednoho (zřejmě Maďara), který tak trochu hovořil lámanou slovenštinou. Z jeho emotivního monologu jsem rozuměla pouze „neviem“ a „dovi“.

Druhé a třetí dějství: V průběhu následujících tří dní jsem se musela obrnit nesmírnou trpělivostí, potlačit záchvaty vzteku a oprášit svou školní ruštinu. Zároveň to pro mne byl vysilující kurz asertivity, kdy jsem se s největším sebezapřením snažila vyhnout roli „blbé ženské, která ničemu nerozumí“ – to mi poradili známí, kteří již měli své zkušenosti s podobnými mezinárodními ´neorganizovanými skupinami´ řemeslníků.

Takže já, humanitně zaměřený člověk, jsem začala fušovat do pokládání izolace, zdění špalet a nahazování omítky. Kdykoliv se mi nezdálo, že by výkon dělníka odpovídal běžným normám – křivě nasazené okno, padající omítka, díra ve zdi, kterou profukovalo a podobné ´nepodstatné´ detaily, šla jsem si zjednat nápravu rovnou k stavbyvedoucímu, který na mne ze začátku zkoušel blahosklonné: „ale paninko, takhle se to přece dělá….“

Tady bohužel narazil na nedobytnou skálu. Takhle se to nedělá!

Epilog: Tento příběh se stal už před časem, ale stále mám na něj živé vzpomínky – kdykoliv vidím orosenou okenní tabuli (údajně přirozený fyzikální jev, nikoliv důsledek nedokonalého těsnění), orosí se mi čelo. Na nejmenovanou firmu podali nájemníci domu více než padesát stížností a družstvo jim pohrozilo žalobou za nedodržení smluvních podmínek. Za zbylé peníze, které ona firma za svou ´fušeřinu´ už nikdy neuvidí, plus doplatek z rezervních fondů, se podařilo sehnat jinou firmu, která pod přísným stavebním dozorem dodělala (respektive předělala), co bylo napácháno jejich ´kolegy´ z branže.

Takže okna se zavírají, otvírají, občas jimi lehce profukuje, nebo v nich mírně kondenzuje vzdušná vlhkost. Co by chtěl člověk více.

Na animovaný seriál ´A je to´ o dvou kutilech, kteří na co sáhnou, to dopadne nějakou katastrofou, se od jisté doby raději nedívám. To snad raději to ´Psycho´.