Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Povaleč koulivý a nedělní rozjímání...

24. 03. 2017 9:32:50
"Cejtim se jak váleč koulivý", prohlásila dcera po dobrém nedělním obědě. "Já taky", vydechnu ztěžka. "A víš vůbec, mami, co to je?" opáčí dosti neomaleně druhá dcera. Jak je známo, matky si jaktěživo nic nepamatujou. "Náhodou,...

... váleče koulivýho mám doteďka v malíku", chlubím se pochybovačům. "Dyť jsme se na něj tenkrát s Frantou dívali pod mikroskopem, to je takovej ten dlouhej prvok, co tvoří kolony, ne?"

"Tak to jseš úplně vedle, mami. No, známe tu tvoji paměť. To není žádnej dlouhej prvok, ale kulovitá zelená řasa a netvoří kolony, ale KOLONIE! To my se s Frantou jak je rok dlouhý do mikroskopu nepodíváme a stejně to víme".

Takže zase nic. A to jsem se chtěla blýsknout svými brilantními znalostmi a fenomenální pamětí.

Na vysvětlenou, "Franta" je gymnaziální profesor biologie, u kterého jsem před více než čtvrt stoletím maturovala, a kterého mají mé dcery shodou okolností na týž předmět na témže gymplu. Prostě některý věci (i lidi) jsou dědičný. A vůbec, jak se mé vlastní potomstvo opovažuje pochybovat o mé paměti? Po kom tuhle drzost a neúctu k rodičovské autoritě zdědily? Že by po mně?

Takhle u nedělního oběda se semele všechno možný, když není kam spěchat a odpoledne se líně převaluje jako ten "povaleč" koulivý. Na stole je pěkně prostřeno, chuťové buňky mají pré, strávníci pomalu vychutnávají každé sousto, ne jako ve všední den v jídelně, kdy člověk pomalu ani nemá čas vnímat, co mu to vlastně naservírovali na talíř.

Vůbec nejlepší jsou sváteční obědy, kdy se sejdou u stolu tři různé generace a každý vypráví nějakou jinou historku. Hovor plyne všemi různými směry jak dravá řeka při jarním tání. Do cinkání příborů o talíře se ozývají všelijaké nesourodé hlášky stolujících. Tahle rodinná konverzace většinou nemá žádný systém a řád. Někdy je vážně těžké udržet niť povídání mezi polévkou, hlavním chodem a moučníkem. Nikomu to však nijak zvláště nevadí. Pohodu nedělního oběda naruší máloco, snad jedině to, že se trochu zdrcla omáčka nebo došla smetana do kávy.

Naše nedělní posezení může vypadat třeba takhle:

"Dneska je to vepřový obzvlášť dobře vypečený, má to takovou zajímavou chuť, čím to kořeníš?" lichotí jeden ze spolustolovníků.

Přece nepřiznám, že jsem tu pečeni dnes kapánek připálila, tak jsem na to maso dala trochu bylinek a kolem dokola zeleninu, aby se to zamaskovalo. Tak si trochu vymýšlím a improvizuju, jak mám občas ve zvyku: "To je můj novej speciální recept (koneckonců, zase až tak moc nelžu), jsem ho tuhle někde viděla v tom televizním pořadu, jak se to jmenuje..."

"Tu masnu u nás na rohu zrušili, teď tam jsou nějaký vietnamský hadry", prohlásí otec místo nápovědy názvu kulinářské show a napichuje na vidličku další sousto pečeně. Beru to jako signál, že by si rád přidal maso. Hned mu z mísy nabírám další.

"Ten mobil, jak jsi mi to minule šteloval, už zase nepřijímá esemsky, pořád to hlásí, že je paměť plná...", postěžuje si tátova manželka nad sklenicí piva.

"Nechceš dolít?" pohotově vyskočím, abych doplnila tekutinu.

"Hm, docela to ujde“, podotkne jedna z holek, čímž mi chce naznačit, že to zase až tak připálený není. Doufám, že mne neprásknou, jak je to doopravdy s tou "zajímavou" chutí. Ještě to maj ́ u mne spočítaný za toho váleče.

"Možná, že už máš starou baterii", vloží se do technické debaty manžel. Ještě si za ta léta nezvyknul, že musí u rodinných obědů sledovat paralelně několik rozvíjejících se dějových linií.

"Touhle dobou měla babička vždycky mladý králíky", přispěchá otec s dalším aktuálním sdělením, rád a často bez předchozího varování mění témata hovoru. Je totiž profesionální odbočovač, kam až moje paměť sahá. Začne nějakým banálním příběhem, například jak vyměňoval vypínač v koupelně, letmo zmíní, proč bylo loni méně švestek, a že sousedovic pračka burácí ve tři ráno a k vypínači se dostane teprve v momentě, kdy posluchači vypínají mozek a přestanou vnímat souvislosti.

"No jo, to se pamatuju, že na dvoře, tam co teď roste ten břečťan, byla králíkárna. To jsem byla úplně mrňavá", zařadím pohotově svůj příspěvek, než někdo další začne s něčím jiným. Cha, já jim ještě ukážu, puberťačkám nezvedeným, jak si nic nepamatuju!

"Co povídáš!", vloží se razantně do debaty tátova manželka, "ta králíkárna byla přece u stodoly na zahradě". Netuším, jak na to přišla, když tu králíkárnu u babičky na chalupě ani nezažila, ale nehádám se. Některý lidi mají vždycky pravdu, i když ji nemají...

"No a tam na Hradčanský ta masna ještě je, ale už to není, co to bejvalo, dost podražili a nemaj tam takový ty dobrý klobásy", přeskočí otec rovnýma nohama z králíkárny na Vysočině rovnou zpátky do metropole.

Děsím se dalšího sledu asociací, co všechno není, jak to bejvalo kdysi dávno před lety, kdy jsme ještě byli mladí, tam na rohu byla masna, u babičky zase pro změnu králíci a slepice, kterých jsem se k smrti bála, protože měly takový červený oči a výhružně kvokaly. S tou pamětí (nejen v mobilu) to bylo taky mnohem lepší, když jsem ještě sama byla dítě... No ještě že má člověk svoje vlastní děti, aby mu neustále připomínaly, jak stárne a zapomíná.

Pro jistotu pootočím osvědčeným způsobem kormidlem naší nedělní debaty, aby se rozvodněná řeka nápadů vrátila zpátky do koryta: "Tak si dáme třeba kávu a štrůdl?"

Nedělní odpoledne pomalu plyne, stávají se z nás přecpaní váleči kouliví, ještě chvíli budem převalovat na jazyku všeliká témata z každodenního života, drobné starosti a radosti, dáme si štrůdl, ten jsem naštěstí nepřipálila, smetany do kávy je taky dost... a vůbec není kam spěchat, vždyť je teprve neděle krátce po obědě a my můžeme v klidu trávit a rozjímat...

Přeju hezký víkend:)))

Autor: Pavla Kolářová | pátek 24.3.2017 9:32 | karma článku: 13.01 | přečteno: 328x

Další články blogera

Pavla Kolářová

Me before you...

Můj milý, než jsem tě poznala, můj život nebyl jednotvárný a suchopárný. Měla jsem relativně více času. Nemusela jsem se s tebou dělit o svou postel a, neber si to osobně, nechyběl jsi mi. Nechci být na tobě závislá, myslím, že...

8.11.2017 v 18:41 | Karma článku: 12.52 | Přečteno: 460 | Diskuse

Pavla Kolářová

Podprdu za dva milióny? To snad raději nahoře bez...

Nebýt MHD, tolik věcí by mi v životě uniklo. Mnohokrát jsem uvažovala, proč se většina mých blogů odehrává právě tam. Skoro bych očekávala, že by mi Dopravní podnik měl zaslat nějaký děkovný dopis či rovnou nabídnout celoroční...

5.11.2017 v 16:06 | Karma článku: 21.89 | Přečteno: 896 | Diskuse

Pavla Kolářová

Máte doma děti v pubertě?

Tak to raději tento článek vůbec nečtěte. Nenabídne vám nic nového a převratného, co už byste dávno nevěděli. Pro ty ostatní, které to teprve čeká, zde předkládám zjednodušený manuál, jak se vypořádat s dítky v „kritickém“ věku...

27.10.2017 v 15:36 | Karma článku: 15.53 | Přečteno: 464 | Diskuse

Pavla Kolářová

Moje tvář ztratila hlas

Takhle po ránu cosi říkám a uprostřed věty se najednou ozve bezmocné sípání a pak už jen jakési neartikulované zvuky. No bezva, sice je to pořád lepší než ztratit tvář, jenže v mojí profesi úči je to přeci jen tak trochu průšvih...

20.10.2017 v 7:57 | Karma článku: 18.87 | Přečteno: 1542 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Helena Vlachová

O dobrých lidech mezi námi

Sdělovací prostředky nás zahlcují především negativními zprávami. Jako by nestačilo, že je venku mlha, prší a rychle se stmívá...

22.11.2017 v 6:02 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 11 | Diskuse

Pokorná Mirka

Zákony profesora Parkinsona platí,

napadá mě často. Naposledy, když jsem slyšela o jednání nově zvolené poslanecké sněmovny. Parkinson bylo skutečné jméno skutečného profesora.

21.11.2017 v 15:19 | Karma článku: 15.58 | Přečteno: 499 |

Milan Šupa

Demaskování pokrytectví charity, přijímání migrantů a ekologie

Žijeme v době maximálního rozkvětu pokrytectví a tento fakt nebude žádnou novinkou pro nikoho, kdo je jenom trochu vnímavý.

21.11.2017 v 15:15 | Karma článku: 27.73 | Přečteno: 1086 | Diskuse

Jana Slaninová

Kruté ženy

Kdo ví, kde to všechno začalo a jak. Jistě vím jen to, že jejich prabába, byla žena od rány a tvrdá jako chlap. Taky paličatá jak stádo beranů.

21.11.2017 v 14:30 | Karma článku: 14.33 | Přečteno: 545 | Diskuse

Josef Komárek

Byli mezi disidenty lidé „s podstatnou poruchou mozku“?

Oni sami mne přesvědčují, že ano. Nicméně bych se nedivil, kdyby ten „zvukař“ (tj. ten moravský kraválista) dostal za tu výtržnost od nějaké té ušlechtilé organisace Havlovu cenu. Ta ostatně k ničemu jinému neslouží.

21.11.2017 v 13:50 | Karma článku: 38.19 | Přečteno: 1763 | Diskuse
Počet článků 176 Celková karma 15.63 Průměrná čtenost 940

Píšu, tedy jsem. Díky, že to občas někdo čtete. Neberu se příliš vážně, jen tak plkám, vymýšlím si, hraju si se slovy, protože je to pro mne tak trochu droga a tak trochu psychoterapie.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.