Dost mnou otřásl článek v dnešní MF Dnes o třináctileté dívence, která si dobrovolně vzala život. Kromě informací z tohoto článku neznám další podrobnosti, nemohu tedy objektivně posoudit, zda ji k tomu dohnala šikana či údajná...
...hypersenzitivita a snaha být za každou cenu originální, čímž se prý sama vyčlenila od ostatních dětí. Nechci ani hodnotit, zda pochybili či nepochybili učitelé, kteří dívku znali, vedení školy, rodiče údajných agresorů nebo jiní lidé z jejího blízkého okolí. Opravdu nemám zdání a případné spekulace na toto téma stejně zmařený mladý život nevrátí zpět.
Zmíněný článek ve mně vyvolal úplně jiné asociace. Rozhodně tady nechci vířit emoce a neomylně ukázat prstem, kdo za to může, kdo by měl být pohnán k zodpovědnosti, případně kam to školství (ve kterém shodou okolností také pracuji) spěje a podobně. Chci se zamyslet nad sociálními rolemi, které každý z nás ve svém životě hraje, ať už ve školním nebo pracovním kolektivu nebo třeba i tady na blogu iDnes.
Může si za to člověk sám, že je či není populární? Ano i ne. Určitě vám něco říká pojem "sociometrie", což je věda která se zabývá analýzou vztahů ve skupině. Naposledy jsem se s touhle problematikou setkala na peďáku, což už je přeci jen pár let dozadu, takže si teď tak trochu vypomůžu vykrádáním myšlenek z Googlu.
Každou skupinu lidí, která tvoří nějaký celek propojený sociálními vazbami, lze graficky znázornit v takzvaném "sociogramu". Z něj jsou zcela patrné sociopreferenční vztahy, tedy kdo je hvězdou skupiny, kdo si udržuje pozice blízké hvězdě, kdo je černá ovce, outsider, nevyhraněný průměr, případně naprosto izolovaný jedinec.
Kam se zařadíme právě my, záleží částečně na našem vrozeném temperamentu (zda jsme extroverti nebo introverti apod.), inteligenci (včetně té sociální), schopnosti komunikovat s ostatními, schopnosti "zalíbit se" vůdčím jedincům, být konformní, neodlišovat se příliš výrazně od ostatních (tedy pokud vám nebylo dáno do vínku být alfa jedincem). Velkou roli, jaký bude náš sociální status, hrají samozřejmě i další faktory: vzhled, charakterové vlastnosti (nejen ty dobré jako např. empatie, dost často i ty které jsou v dané skupině zrovna v "kurzu"), oblečení, finanční možnosti atd. atd.
Nejvýhodněší je, pochopitelně, nacházet se vždy v centru dění, zastávat většinový (i když ne třeba správný) názor, udržovat si dobré vztahy s "jádrem" skupiny, které se většinou tvoří kolem hvězdy. Docela průšvih může být, když se chcete z méně výhodné pozice ve skupině dostat na žebříčku popularity o pár stupínků výše. No někdy se to může povést poctivou a zaslouženou cestou (vlastní talent nebo síla osobnosti), jindy nastupují jiné méně férové prostředky (manipulace s ostatními, nevybíravá likvidace konkurence apod.).
Tuhle "společeskou hru" hrají mnozí z nás v podstatě celý život už od útlého dětství, někteří z nás dokonce zuby nehty usilují u vlastních potomků, aby se zařadili v kolektivu na to "správné" místo. Hlavně nebuď příliš svůj, neodlišuj se od davu, to víš že jo, koupím ti ty značkový boty a oblečení, ať všichni vidí, že jsi "Někdo" a že nepatříš mezi "Nicky".
Naštěstí jsou mezi námi i takoví (jsou jich mraky a nemají potřebu být za každou cenu na výsluní), kteří prostě neřeší, jestli jsou v očích ostatních Machři nebo Loseři. Žijí svoje normální životy, jednou nahoře jednou dole, dělí se s ostatními o prostor k dýchání, o svou ale i jejich radost a starosti. Nejsou třeba dokonalí, ale mají to v životě srovnaný, že je lepší být sám sebou, než si na něco hrát.
Proč to tady vůbec říkám? Proč si hraju na Paní Chytrou? Že by nějaký mindráčky nebo ukřivděnost? No to možná taky. Samozřejmě, že ve mě občas hlodá tichá závist, že je někdo v něčem lepší než já, ale není to až tak tragický, zatím ještě nejsem ohlodaná až na kost.
Tenhle článek jsem ze sebe vyplivla, protože se mne ta tragédie, o níž píší dnešní noviny, osobně a velice bolestně dotýká. Vím velmi dobře, co to je nebýt z naprosto nesmyslných důvodů populární, vím dobře, že být introvertem a mít vlastní názory není v životě moc velká výhra. Vím, že mnoho dospělých lidí nechce vidět, že jejich vlastní děti jsou kruté a bezohledné - možná, že jsou odrazem jich samých.
Moje plky tu otřesnou tragédii nezmírní, ale něco velmi silného uvnitř mne nutí říct na tomhle veřejném prostoru: sakra lidi, učme se spolu trochu lépe komunikovat, nehrajme si na nějaký falešný statusy, nepřehlížejme druhé, zejména ty kdo volají o pomoc, alespoň je zkusme vyslechnout, třeba si za to nemůžou sami.
Ať už byla ta mladá dívka jakákoliv, mohla dosud žít. Nevím, kdo za to může, ale jsem si jistá, že všechno mohlo být jinak, kdyby... Bohužel, žádná KDYBY v životě neexistují.
Prosím, nepište mi do diskuse žádné socio-politicko-ekonomické příspěvky. Tenhle blog je osobní a pokud se chcete podělit o nějaký osobní pocit, budu ráda. Díky za pochopení.
