Nápisy na tričku většinou moc nevnímám: I love..., Now or never, Piju jak duha, apod.Tenhle mi náhodou uvízl v hlavě. Ještě před dvěma roky bych tvrdila, že selfie tedy ani náhodou. Přece nebudu fotit sama sebe - jsem snad blbá?
A pak jsem zjistila, že asi možná jo, protože jsem za boha nemohla pochopit, jak se používá ten foťák na tom zatraceně chytrým mobilu, který nosím vždycky někde halabala pohozený mezi tisícem jiných věcí a občas se stane, že slyším z vnitřku tašky takový zvláštní opakovaný cvakání.
Že tenhle divný zvuk vydává foťák v mobilu, který se prostě ve stísněném prostoru mezi deštníkem, svazkem klíčů, diářem a jinými nezbytnostmi, sám od sebe spustí, mi došlo, až když mi displej hlásil, že mám téměř plnou paměť v galerii obrázků. Já která jsem ten smartfounovej fotoaparát do tý doby použila asi tak dvakrát! Pak následovala série pokusů a omylů ve snaze vymazat asi dvěstě černočerných fotek, který dokumentovaly, jak to vypadá uvnitř kapsy mé kabelky. Při té příležitosti nedopatřením vzniklo několik mých prvních selfíček vlastních nohou.
Když mi docvaklo, že je ta chytrá věc docela citlivá na dotek, konečně jsem se naučila cvakat i normální fotky. Moc jsem tomu, na rozdíl od klasickýho foťáku, na chuť nepřišla. Na takový ty šílence, co s sebou pořád nosí tu teleskopickou tyč a culí se do kamery při každé možné příležitosti, zírám jak u vytržení: CVAK - snímek před významnou historickou památkou, CVAK u půllitru tekutiny, na pláži, v restauraci a někteří prý i, s prominutím, na oné místnosti - osobně jsem zažila dvě slečny fotící se u sušáku na ruce na veřejném WC (tak to už fakt nevim, to by mě asi v životě nenapadlo).
Jedna nejmenovaná cestovka dokonce pořádá v těchto dnech soutěž o zájezd v hodnotě 40 000 Kč. Stačí, když se vyfotíte s kelímkem od kafe s jejich logem a postoupíte v losování. Hm, to jsou mi věci. Bohužel nic pro mne. Takže z tohoto mraku nezaprší.
Já když na mne někdo namíří kamerou, raději prchám. Fakt nemám ráda focení své vlastní osoby, zejména pokud jde o nějaký úřední dokumenty. Dokud se dokladový podobenky pořizovaly někde ve fotostudiu, vždycky jsem se téměř do krve pohádala s fotografem, aby mne probůh nefotil s hlavou pootočenou do strany, ale z očí do očí. Vždycky se mi snažil vsugerovat, že ví přesně, z kterýho úhlu to vypadá nejlíp, v tom případě nechápu, proč se na většině dokladů tvářím tak vytřeštěně a křečovitě. Výraz mých očí většinou říká: "Tak už to, ksakru, cvakni, nenatáčej mi hlavu šejdrem a nech si ty profesionální pindy!"
U biometrických fotek je to ještě mnohem horší - půl hodiny mě někdo šteluje do tý správný pozice, pak nesmím mrknout, dýchat a pokud možno se mile usmívat. Na své poslední občance vypadám jako mezinárodně hledaný zločinec, se divím, že mne rovnou nezatknou, když se někde legitimuju. Příští rok mi končí pas i občanka, tak nevím, jestli se mám radovat, nebo už teď nacvičovat nějaký normální výraz před kamerou.
Díky tomu jsem objevila jisté výhody selfie - například fotky na méně podstatné dokumenty jako Lítačka, průkazka do knihovny nebo index, jsem si pořídila sama bez zbytečnýho stresu a podle svých představ. I svoje profilový foto na blogu jsem vyblejskla sama asi tak na dvacátý sedmý pokus. Myslím, že splnilo mou snahu a účel: nikdo mne na ní nepoznává, ale všichni se ptají: Jé to je focený někde v ZOO? Přihořívá.
Zítra mi začínají tvrdě zasloužený šestitýdenní prázdniny a hodlám fotit, fotit a fotit. Nebojte, v mým případě nehrozí obrázky typu: Já a mraveniště, Moje maličkost v hradní věži, Já a zase já tuhle a támhle - to ani omylem! Baví mě fotit věci, který mne jen tak náhodou cvrnknou do nosu, který mne osloví nebo pobaví a třeba potěší i jiný lidi.
Dnes ale udělám dvě výjimky - přestože tady veřejně prohlašuji: "I don´t believe in my selfie!" , tady jsou hned dvě:
Užijte si krásné pohodové léto a zas někdy :))
