Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jsou dny, kdy člověk nestárne...

16. 07. 2017 20:42:09
Někdy to může být trošku frustrující, když se sejdete s kamarády u dobré bašty a sklenky vína a padají hlášky jako: "hele a víš, jak jsme tenkrát..." A pak s hrůzou zjistíte, že to "tenkrát" bylo před více než pětatřiceti lety...

Tak například před více než pětatřiceti lety kamarádka dostala od rodičů lístky na jakýsi kulturní program do Juldy Fuldy, což byl v pražském slangu Park kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešní Výstaviště (proč "oddechu" to fakt netuším, konaly se tu většinou hlučné Matějské poutě a veletrhy, no každopádně dost lidí si na počátku 90. let oddechlo, když socha J. F. před branou definitivně zmizela, mimochodem o pár let později ji na tom samým soklu na chvíli vystřídal Michael Jackson, ale to už odbíhám...). Tak tedy ona kulturní akce se jmenovala, tuším, Den tisku a rozhlasu a rodiče mé kamarádky vyfasovali v práci nějaké lupeny zdarma.

Přece se ty lístky nevyhodí, že jo, takže kamarádka a já a další dvě spolužačky jsme se šly kulturně povznášet a oddechovat do Pkojf (oficiální název areálu). Když si člověk proklestil cestu mezi stánky s růžovým žužu, lepivou cukrovou vatou a žlutými limonádami, různými dechovými kapelami a vystoupeními neznámých interpretů, kteří k pivu a tanci prozpěvovali tehdejší šlágry české pop music, dočkal se zlatého hřebu programu (kvůli kterému jsem tehdy s kamarádkou šla) - podvečerního koncertu skupiny Olympic!

Asi s hodinovým předstihem jsme zabraly výhodná místa na lavičkách kousek od pódia. Pak se začalo trousit různorodé publikum: od spořádaně vyhlížejících rodinek, které sem možná zabloudily v mylném dojmu, že tu bude vyhrávat jejich oblíbená kutálka (aby pak v prvních minutách koncertu, když zjistili svůj trapný omyl, opustili zhechuceně hlediště) až po skalní rockery oděné v pravých odrbaných džínových vohozech s podomácku vyrobenými drsňáckými nápisy. Akci přihlíželi bdělí příslušníci VB. No, co kdyby...

Kapela samozřejmě nezklamala. Přehrála všechny oblíbené songy, které jsme zpaměti zpívávali u táboráků a které tenkrát málem patřily mezi mládeží k všeobecnému vzdělání. Atmosféra koncertu byla na tehdejší poměry příjemně uvolněná (pořadatelé zasahovali jenom párkrát, když se někteří neukázněně odvázaní diváci jali poskakovat po lavičkách a pohupovat do rytmu řízného bigbeatu).

------------------------------------

Pak uběhlo nějakých pár desítek let, kdy se můj hudební vkus měnil a tříbil, "trochu" jsem mezitím vyrostla a zestárla, ale Olympic vždy zůstával v mém podvědomí jako jakési "rodinné stříbro", zkrátka muzika na které jsme v 70. a 80. letech vyrůstali a možná v ní hledali vysvobození od tehdejší šedi. V dobách, kdy se desky slavných zahraničních skupin daly sehnat jen pod rukou za přehnaný peníz na tzv. "burzách" nebo na stokrát obehraných kazetách od známých, byli Olympici něco jako český Beatles.

Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, ale přesto jsem po těch hrůza letech opět s nadšením přijala pozvání od jiné kamarádky (ze stejné party spolužaček jako tenkrát) na koncert Olympic - 55 let v Stříbrné Skalici. Z původní sestavy z roku 1962 zůstal v kapele už jen Petr Janda. Když ho vidíte na pódiu jak laská struny svých milovaných elektrických kytar a srší vtipem a energií, nevěříte, že tahle skupina už baví zhruba třetí generaci.

Jsou dny, kdy člověk nestárne. Skáče a řádí a zpívá známý písničky stejně jako před mnoha a mnoha lety. A najednou je stejně mladý jako ten náctiletý kluk nebo holka, který se vlní a hopsá hned vedle něj. Najednou je plný nezdolné energie stejně jako ten pán, co z pódia elektrizuje dav svých fanoušků a přitom je ročník... (vygooglete si sami). Hluboce smekám, pane Jando. A když jste rozjuchanému publiku žertem sliboval, že hodláte uspořádat i turné 60 let Olympiku, beru Vás za slovo. Znáte to, sliby se maj' plnit...:)

------------------------------------------

Noc byla ještě mladá, když jsme se vracely (devět omládlých holek ve věku 40+) zpátky do chaty kamarádky. Povídalo se, vzpomínalo, popíjelo dobré vínko... až do úplného odpadnutí (holt už nám není -náct, takže člověk v půldruhé ráno cítí jistou "únavu").

Zápis do kamarádčiny místní kroniky: 15.7. 2017, Stříbrná Skalice - koncert Olympic + předkapela Perutě. Poznámka: ten hostující akustický kytarista Olympiku (27 let) je velmi sexy.

P.S.: Omluvte sníženou kvalitu amatérských snímků.

Autor: Pavla Kolářová | neděle 16.7.2017 20:42 | karma článku: 12.51 | přečteno: 322x

Další články blogera

Pavla Kolářová

Me before you...

Můj milý, než jsem tě poznala, můj život nebyl jednotvárný a suchopárný. Měla jsem relativně více času. Nemusela jsem se s tebou dělit o svou postel a, neber si to osobně, nechyběl jsi mi. Nechci být na tobě závislá, myslím, že...

8.11.2017 v 18:41 | Karma článku: 12.52 | Přečteno: 460 | Diskuse

Pavla Kolářová

Podprdu za dva milióny? To snad raději nahoře bez...

Nebýt MHD, tolik věcí by mi v životě uniklo. Mnohokrát jsem uvažovala, proč se většina mých blogů odehrává právě tam. Skoro bych očekávala, že by mi Dopravní podnik měl zaslat nějaký děkovný dopis či rovnou nabídnout celoroční...

5.11.2017 v 16:06 | Karma článku: 21.89 | Přečteno: 896 | Diskuse

Pavla Kolářová

Máte doma děti v pubertě?

Tak to raději tento článek vůbec nečtěte. Nenabídne vám nic nového a převratného, co už byste dávno nevěděli. Pro ty ostatní, které to teprve čeká, zde předkládám zjednodušený manuál, jak se vypořádat s dítky v „kritickém“ věku...

27.10.2017 v 15:36 | Karma článku: 15.53 | Přečteno: 464 | Diskuse

Pavla Kolářová

Moje tvář ztratila hlas

Takhle po ránu cosi říkám a uprostřed věty se najednou ozve bezmocné sípání a pak už jen jakési neartikulované zvuky. No bezva, sice je to pořád lepší než ztratit tvář, jenže v mojí profesi úči je to přeci jen tak trochu průšvih...

20.10.2017 v 7:57 | Karma článku: 18.87 | Přečteno: 1542 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Helena Vlachová

O dobrých lidech mezi námi

Sdělovací prostředky nás zahlcují především negativními zprávami. Jako by nestačilo, že je venku mlha, prší a rychle se stmívá...

22.11.2017 v 6:02 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 11 | Diskuse

Pokorná Mirka

Zákony profesora Parkinsona platí,

napadá mě často. Naposledy, když jsem slyšela o jednání nově zvolené poslanecké sněmovny. Parkinson bylo skutečné jméno skutečného profesora.

21.11.2017 v 15:19 | Karma článku: 15.58 | Přečteno: 499 |

Milan Šupa

Demaskování pokrytectví charity, přijímání migrantů a ekologie

Žijeme v době maximálního rozkvětu pokrytectví a tento fakt nebude žádnou novinkou pro nikoho, kdo je jenom trochu vnímavý.

21.11.2017 v 15:15 | Karma článku: 27.73 | Přečteno: 1086 | Diskuse

Jana Slaninová

Kruté ženy

Kdo ví, kde to všechno začalo a jak. Jistě vím jen to, že jejich prabába, byla žena od rány a tvrdá jako chlap. Taky paličatá jak stádo beranů.

21.11.2017 v 14:30 | Karma článku: 14.33 | Přečteno: 545 | Diskuse

Josef Komárek

Byli mezi disidenty lidé „s podstatnou poruchou mozku“?

Oni sami mne přesvědčují, že ano. Nicméně bych se nedivil, kdyby ten „zvukař“ (tj. ten moravský kraválista) dostal za tu výtržnost od nějaké té ušlechtilé organisace Havlovu cenu. Ta ostatně k ničemu jinému neslouží.

21.11.2017 v 13:50 | Karma článku: 38.16 | Přečteno: 1763 | Diskuse
Počet článků 176 Celková karma 15.63 Průměrná čtenost 940

Píšu, tedy jsem. Díky, že to občas někdo čtete. Neberu se příliš vážně, jen tak plkám, vymýšlím si, hraju si se slovy, protože je to pro mne tak trochu droga a tak trochu psychoterapie.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.