Není to pidel

Bezmocně povlávám na tyči v městské hromadné dopravě. Náhle sebou prudce trhnu. Znalci fyzikálních zákonů řeknou, že to bylo způsobeno nerovností kolejí či odstředivou (nebo snad dostředivou?) silou, kterou působí nerovnoměrně se pohybující těleso (tramvaj) na jiné těleso (moji maličkost). Já vím své. Původcem mé škubavé reakce jsou ta podivná slůvka pronesená z úst ani ne tříletého špunta.

Je to opravdu to, co si myslím, že to je, nebo jsem se jen přeslechla?

Žvatlající mrňous s přehledem hází výrazy jako: "kujva", "pidel", nebo "ty voje". Že by slang batolat z pískoviště? Nebo snad tato ´něžná slůvka´používají doma? Vzhledem k věku onoho kloučka bych ještě neusuzovala, že z něj jednou vyroste mladistvý delikvent - patrně ani neví, co říká. Ale trochu mě zaráží, že jeho matka nehne ani brvou. No jasně, nemá čas, klouže prstem po displeji svého smart phonu.

Nejsem prudérní moralistka, žiju v realitě 21. století a denně poslouchám ne zrovna vybraný jazyk teenagerů ve školních lavicích a mimo ně. Já sama také nemluvím vždy a všude zrovna spisovně. Ve vypjatých momentech mi tu a tam ujede nějaké to úlevné "do pr..." apod., jsme přece jen lidi, ne?

Pomalu a jistě se stáváme imunní vůči kdejakému odhalenému ňadru, dámským či pánským intimním partiím vyobrazeným v každé druhé bulvární tiskovině. Tak proč se podivovat nad tím, že vulgární označování oněch částí těla a jejich funkcí se stalo běžnou součástí naší každodenní mluvy? No uznejte sami, v některých situacích si prostě nevystačíme se zvoláním: "A hrome!" nebo "No toto!". V dnešní době by zhrubnul snad i Mirek Dušín. Jeho ´himbajs šuvyks´nebo ´ty plantážníku nečesaný´patří mezi úsměvné archaismy. Na druhou stranu se ale nechci smiřovat s tím, že někteří lidé už zřejmě pozapomněli občas používat i standardní slušnou češtinu, leccos to vypovídá o jejich ´kultuře´. A že tak mluví i před malým dítětem? Vždyť to nebohé pachole v té tramvaji určitě jěště ani nechodilo do mateřské školky!

Úrodnou půdou pro hromadné používání oněch moderních verzí ´himbajs šuvyksů´ bývají právě dětské kolektivy. Nákaza sprostými slovy se šíří rychleji než mor a jakou ´léčbu´ pedagogové nasadí, nezáleží ani tak na nich, jako spíše na rodině. Hrozit dítěti prstem "ty, ty, ty, to se neříká" se jaksi míjí účinkem, když dítě může namítnout "ale moji rodiče to říkají". Fyzické tresty samozřejmě nepřipadají v úvahu a nechat nezvedeného žáka napsat stokrát: " Nemám používat....." by bylo asi poněkud kontraproduktivní, nehledě na to, kdo by nad ním vysedával jako dozor, než ten elaborát sesmolí?

Vzpomínám si, že moje někdejší soudružka učitelka z druhé třídy základní školy používala poněkud zvláštní výchovnou metodu: spolužačka ve třídě si neustále stěžovala, že jí jeden kluk častuje různými nadávkami. Na vlastní náklady si měla pořídit notýsek, kam si zapisovala všechny ´nevhodné´výrazy z úst spolužáka. Jednou za čas je soudružka učitelka předkládala rodičům toho výtečníka. Netuším, jak ti rodiče nakonec zakročili, dost možná že poslali pedagožku do.....

Často jsem si představovala, jak soudružka učitelka po večerech předčítá manželovi vybrané pasáže z notýsku: "Tak si představ, Karle, jak Pepa z mé třídy oslovuje Marušku, tak třeba: "Ty...", nebo tuhle na straně pět, no to si radši přečti sám..."

"Tý jo, to snad není možné!" odpoví na to se zaujetím manžel. "A co znamená to čtvrté slovo tady na straně dvě? To ani neznám".

A to bylo před třiceti lety. Dnes by na bohatý slovník naší mládeže notýsek rozhodně nestačil. Pro ilustraci uvádím nechtěně vyslechnutý úryvek z rozhovoru dvou náctiletých slečen: "Mě jeb......., zase ta po.... škola, ty pí..... Hele, co sis to stáhla za sra.... na ten svůj mobil, si děláš pr......., ne?" (Vnímavý čtenář si do teček dosadí patřičné výrazy sám).

No vida, jak je čeština jadrný a zvukomalebný jazyk! Můžeme se nad tím pohoršovat, můžeme se rozčilovat, můžeme psát sprosté dopisy (pokud možno anonymní) na vyšší místa, ale to je tak jediné, co se proti tomu dá dělat, jak by řekl klasik.

Nebo si taky můžeme upřímně přiznat, že příklady táhnou. Od koho to asi ty naše ratolesti pochytily, že? Co si budeme namlouvat? Nač se přetvařovat? Někteří z nás dospělých prostě neřeší nějakou autocenzuru a mluví, jak jim zobák narost´. Dokonce i v zákonodárných orgánech padají nejen ´off record´ostrá slova v přímém televizním přenosu. Nebo na akademické půdě na jedné nejmenované fakultě jsem při použití toalety žasla, jakými výroky jsou ´vyzdobené´zdi dámských záchodků. To si říkají inteligence, mohla by si odplivnout paní uklízečka.

Zpátky k malému chlapečkovi v tramvaji. Nikdo se s ním asi v životě nebude moc párat. Kdo ví, jak bude mluvit za pár let, až vyroste. Ale v podstatě má recht: život není žádná ´pidel´, zvláště když se s ním nikdo moc ´neseje´.