FC Zagreb

Seděly mátožně na lavičce v parku na Letné. Vzduch byl těžký a dusivý jako lepkavá propocená peřina. Jen tak zbůhdarma zabíjely čas. Sakra, proč ty prázdniny tak rychle letí? Už jen pár dní. Děsná nuda!

"Co budem dělat?" Zeptala se uzívaně Zuzka.

"Poď ještě bruslit", navrhla Bára.

"Neé, už mě to neba, bolej mě nohy a mám žízeň. Asi chcípnu. Dáme limču?" Skuhrala Zuzka.

"Ses zbláznila? Já už nemám skoro žádný prachy a kapesný dostanu až prvního. Jo, a ještě mi visíš za tu klobásu z minula. Fuj, stejně byla hnusná jak s.....!"

"No jo prvního - to už je příští týden! Do pr.....! Tak to jsou prázdniny zase v ...........!

Postarší upjatá dáma na vedlejší lavičce se zhnuseně otřásla. Už ani ta děvčata neumí pořádně mluvit. To je dneska mládež! Vytáhla z kabelky kapesníček, aby si decentně otřela orosené čelo. Upravila si natrvalené vlnky a zvedla se k odchodu.

"Máxííííčku, už musíme jít", zavolala na svého psíka a pomalu odklapala pryč na starodávných střevících s  podpadky, ale ještě předtím loupla zlým okem po těch dvou přisprostlých kačenách.

"To byla teda babča, vohozená jak z předminulýho století a ten její opelichanej Máxííííček....", pitvořila se Bára.

"Hm, a co má bejt?" Mávla rukou otráveně Zuzka. "Zahrajem Špióna? Stejně je nuda, až mi z toho j........"

"No tak jó".

Vybraly si chlápka, co seděl o pár metrů dál. Bylo mu tak kolem šedesáti, opálený obličej samá vráska, šlachovité tělo, ruce jako lopaty – určitě ho živí nějaká manuální práce. Na sobě měl kdysi tmavomodré seprané triko, ošoupané kalhoty – snad manšestráky, na klíně položenou špinavou plátěnou tašku, takový ten sportovní pytel na zip. Pořád do ní nervózně nakukoval.

Své okolí nevnímal. Nezajímal ho výhled na pražské věže ani výletní parník s dixielendovou kapelou plující líně po řece pod ním. Jen tak tupě zíral před sebe a občas do té tašky. Ideální ´úlovek´ dvou znuděných puberťaček.

"Hele, co asi má v tý tašce? To je určitě terorista, co chce vyhodit všechno kolem do vzduchu, má tam určitě bombu", vyprskla smíchy Bára.

"Hm, pěknej terorista v takovejch špinavejch volezlejch hadrech", ušklíbla se její kamarádka, "spíš ňákej bezdomáč, co právě našel v popelnici něco úžasnýho a bojí se, aby mu to někdo neukrad´."

"Už to mám!" Vykřikla triumfálně Bára. "Je to terorista převlečený za houmlesáka!"

"A nebo naopak!"

To už se holky řehtaly na celé kolo nad svou nebetyčnou vtipností. Málem smíchy spadly pod lavičku. S jejich ´obětí´ to však, překvapivě, ani nehnulo. Dál seděl na lavičce jako socha a nepřítomně hypnotizoval svůj plátěný pytel.

Copak děcka, ty mají jiné starosti, pomyslel si, když kdesi za nepropustnou clonou svého vlastního světa zaslechl z dáli burácivý smích těch dvou bláznivých holek. To zná. Jeho dětem bude třináct, patnáct a sedmnáct. Dva kluci, jedna holka – přesně uprostřed mezi svými bratry. Tráví léto u jeho rodičů.

Muž s vyhaslým pohledem se ponořil do svých vzpomínek: když byli celá rodina pohromadě, opékali na rožni jehněčí a zapíjeli je rakijí. Zpívalo se a tančilo, někdy až do rána. Na jedné takové oslavě, byla to něčí svatba, poznal svoji ženu. Vzali se po půlroční známosti. To už byl na cestě jejich starší syn. Jí bylo osmnáct, jemu třiadvacet. Ona pracovala na poště, zatímco on studoval na technice. Rodiče nebyli zrovna štěstím bez sebe, ale nechali je bydlet ve svém domku – alespoň než dostuduje. Pak snad dostanou byt. No jo, to už je dávno. Jak ten čas letí….

Pak ho poslali na služební cestu do hlavního města. To už měl slušně placenou práci a tři dospívající děti. Zvládnou to i bez něj. Jen na pár měsíců. Firma dostala velkou zakázku na těch nových sídlištích. Budou z toho pěkný peníze. Slíbil rodině, že pak pojedou k moři, v srpnu, až se vrátí.

Jenomže pak to v červnu prasklo. Žádný div, bylo to už dlouho na spadnutí. Jeho země se trhla ze Svazu. Teď nemůže být ani pomyšlení na dovolenou u moře. Snad dodělají v klidu tu práci a rodina se zatím uklidí na prázdniny k rodičům. Už má skoro všechny dárky. Žena chtěla nějaké serepetičky do kuchyně, holka nové džíny a starší kluk dostane tričko svého oblíbeného fotbalového klubu. Vybíral velikost podle sebe. Už je to chlap, jsou skoro stejně velcí. Vezme to tmavomodrý s nápisem na zádech. A co přiveze malému? Vlastně co to povídá – jěště chvíli a i on ho přeroste!

Skoro měsíc od nich nedostal žádnou zprávu. V novinách všude psali, jak se to zrovna u nich mydlí. Masakrují tam jejich sousedy a známé, jenom protože nejsou stejné národnosti. Copak jsme zvířata a ne lidi? Musí dostat svou rodinu pryč!

Muž znovu nakouknul do své tašky. Hlavně aby se nerozlila, ten špunt moc netěsní. Byl to dárek od Serjoži z ubytovny, pravá domácí sedmdesátiprocentní vodka. To by byla věčná škoda. Opatrně rozepnul chatrný zip a vytáhnul z poloviny prázdnou láhev čiré tekutiny. Snad ten pořádný lok vypálí do jeho mozku dostatečnou díru. Musí je zabít. Vzpomínky bolí. Musí zabít všechny své vzpomínky.

27. srpna – dnes je to už dvacet..... ne vlastně už mnohem víc než dvacet let co….. Jerko, Snježana, Vinko a jeho žena Mirjana – všichni zůstali ve Vukovaru. Bylo jim třináct, patnáct a sedmnáct a Mirjaně teprve třicet šest let.

Holky přestalo bavit špionážní sledování toho podivnýho chlápka. Po chvíli se z toho slibnýho teroristy stejně vyklubal jen další otrapa, co chlastá v parku - děsná nuda. Co budou dělat? Už jenom týden prázdnin. Ach jo!

Dragoslav si znovu pořádně přihnul z láhve. Musí už jít. Zítra makají na stavbě od půl sedmé. Vstal z lavičky, na jeho shrbených zádech se dal ještě rozluštit vybledlý nápis FC Zagreb.