Existujou upíři?

Podobná otázka mne logicky taky napadla při pohledu na tu mladou holku, co vypadala jako by si zrovna odskočila z castingu na hororový film. Jak bych vám ji věrně popsala? No zkusím to. Nejvíc mne upoutal ten její nevšední outfit…

Bylo to něco mezi čarodějnou učednicí Saxánou a Rusalkou bledou, která se právě vrací z rockového festivalu. Pro vaši představu: měla dost zajímavý rozcuch á la divoženka a za uchem, věřte nebo ne, umělou květinu. Místo sexy průhledné rusalčí košilky však byla oděná do černé kožené bundy a trendy roztrhaných džínsů. Vyhublé tělo kryla jakási volná (jak jinak  - černá) halena, do níž by se klidně ještě vešla Sněhurka i se všemi sedmi trpaslíky.

Proč mne napadla zrovna Sněhurka? No vzpomínáte, jak to bylo v tý pohádce: sněhobílá pleť a vlasy jak eben. Tak to byla přesně vona! Fakt nekecám! Ještě si k tomu domyslete černě orámované oči, ale hlavně ta černá ústa, která se nedala přehlédnout. Ne, nemyslím pusu namalovanou takovou tu tmavě rudou rtěnkou, odstín Night Out, Le Noire, nebo tak nějak, ale černo-černou pusu jak uhel.

Potkat tohle neobyčejné stvoření někde za šera v opuštěné ulici, tak asi začnu věřit na duchy a strašidla  a zbaběle pustím do gatí. Při pohledu na ní se mi vybavila jedna scéna z mého dětství, kdy jsem skoro polovinu vánoční „pohádky“ Deváté srdce od Juraje Herze strávila pod stolem a nenechala se uchlácholit ani mimořádným přídělem cukroví. To protože tam jakési mátožné mrtvolně bledé postavy tančily za zvuků nervy drásající hudby.

Dotaz, jestli existujou upíři, vznesl pěkně nahlas malý asi tak čtyřletý kluk, který seděl způsobně vedle maminky a své starší sestry naproti mně. Celý vagón metra ztichnul a napjatě čekal, co bude dál. Já, která v jeho věku obcházela velkým obloukem strašidelný zámek na Matějské pouti, bych už asi dávno propadla panice. Ten malý klouček naopak se zájmem a neohroženě sledoval ono zjevení jak vyšité z pohádek bratří Grimmů. Spolucestujícím pobaveně cukalo v koutku, zato matka toho nevinného dítka byla rudější než ony slavné mega trenky, které svýho času zdobily panorama Hradčan. U následující debaty bylo těžký uchovat kamennou tvář:

„To víš, že existujou“, poučila chlapce jeho starší sestra.

„Davídku, nemluv tak nahlas, nechceš bombón?“, cedila mezi zuby ubohá matka a snažila se něčím zacpat upovídanou pusu svého synka.

„Paní čelka říkala, že bombóny kazí zuby“, přispěchala s dalším moudrem starší holčička.

„Mami, jedí upíři bombóny?“, chlapec se tvrdošíjně držel původního tématu jako klíště svého hostitele.

 „Upíři nemůžou cucat, ale jenom kousat“, povídá holčička.

„A co když mě ňákej kousne třeba v metru?“, rozvíjel debatu Davídek. Rozhodně se nenechal umlčet nějakým cucavým cukrátkem, když ho tížila taková zásadní existenciální otázka.

„Přece choděj až o půlnoci, ne? To nevíš?“ pravila důležitě starší sestra.

„Mami, kdy už bude půlnoc?“, zeptal se s nadějí v hlase Davídek a nepřestával zvědavě zírat na dívku s černou rtěnkou.

„Neboj, tahle není upír, to bude asi nějakej zombík?“, vykřikne nahlas starší sestra.

„Jakej kombík?“, diví se Davídek.

„Seš taky ťululum!“, utrhlo se děvče na mladšího bratra, „zombík je přece mrtvola, co už nežije“.

„Žije!“, informoval chlapec radostně celý vagón.

O tom že ta postava, údajně ze záhrobí, je nemrtvá svědčil pouze fakt, že zalovila svou útlou bílou rukou v černé kabele. Jinak ani nehnula brvou. Seděla tam jak vytesaná z bílého mramoru.

„Na upíry musíš mít česnek“, radila zkušená odbornice na upíří problematiku, „voni to nesnášej“.

„Hm, česnek nemám. Stačila by sušenka?“, konstatoval smutně její bratříček.

„Příští stanici vystupujem“, oznamovala rezolutně matka svému okolí spásnou novinu. Někteří cestující se zatvářili zklamaně, že tím legrace končí.

„Ale mami, když teda není zombík, je to upírka?“, trval na svém umanutě Davídek. Nedá pokoj, dokud nebude tahle záhada dořešena.

Maminka vrhla na své dítě zdeptaný všeříkající pohled: Ty mi teda piješ krev! Počkej, až vystoupíme! Popadla téměř brutálně svého synka a táhla ho ke dveřím vagónu.

Cestou se chlapec líbezně usmál na „upírku“ a přátelsky jí pokynul ručkou: „Tak čau!“

Dívka s černou rtěnkou se pokusila taky o cosi jako úsměv. Na natažené bílé dlani podávala chlapci bonbón zabalený v černém papíru s vyobrazením rostliny Cannabis.

Matce ztuhly rysy. „Nech mýho kluka na pokoji, ty…!“ Ve vzduchu zůstala viset její nenávistná vyhrůžka.

Obecenstvo lačné senzace zřejmě netrpělivě čekalo, kdo komu první ubalí facku.

Dívka v černém opět nehnula ani brvou. Znovu vytáhla cosi ze svý tašky.

Hodila na přítomné čumily lhostejný pohled, nabrala do hrsti z plechové krabičky  a ubalila si cigaretu.