Jak jsem se nechala oškubat

Až dosud mi různé nemilosrdné pravdy sdělovali výhradně lékaři, rodinní příslušníci, kamarádi nebo kolegové z práce. Tak například, že moje BMI není úplně ideální, to že mne tu a tam někde píchne či dloubne, už prý lepší nebude…

…neb je to údajně přiměřené MÉMU VĚKU (tuhle frázi miluju!). Těmito slovy se se mnou totiž rozžehnávají doktoři, když k nim přijdu skuhrat do ordinace, že mne bolí tohleto nebo támhleto. Dcery pro změnu láskyplně poznamenávají, že tuhle sukni/šaty/blůzu atd. bych už (VE SVÉM VĚKU, cítím v podtextu) nosit neměla. S kamarádkami pak u dvou deci žertujeme, že V NAŠEM VĚKU vypadáme jako docela pěkný báby (každé vánoce se obdarováváme anti-age krémy – a představte si, že nefungujou!). A když už jsme u té dobře míněné upřímnosti, kolegyně si občas neodpustí, že bych se už konečně mohla naučit strefit se do správné kolonky v třídnici (o věku sice pomlčí, ale určitě to má na jazyku).

Dobrá, s tím dokážu žít. Nejsem ani vztahovačná (někdy hrozně!) ani perfekcionistka. Ale tím bohužel výčet netaktních narážek a nepřímých poznámek o mém pokročilém stáří nekončí. Pravdu do očí mi vpálí i tam, kde bych to čekala nejméně – u kadeřnice! A ještě jim za to zaplatím!

Tuhle jsem si zase po čase nechala zkrášlovat porost hlavy a moje kadeřnice se mne nenápadně, aby řeč nestála, zeptala: „A chodíte k nám taky na kosmetiku?“ Polknu odpověď: „Myslíte, že bych to potřebovala?“ Začnu mlžit, že přece vždycky nechám v drogerii majlant za různý super krémy, krycí mejkapy, pleťový masky, a podobný produkty, kterýma se patlám ve snaze vypadat, jako bych právě opustila salón krásy. Pak si ale nechám vsugerovat, že VE SVÝM VĚKU bych se přece jen měla svěřit do péče odborníků.

Podlehla jsem tedy mírnému nátlaku, že prostě ženská MÉHO VĚKU se už bez profesionálních kosmetických úprav neobejde a sjednala si termín k sympatické paní (cca stejně staré jako já), která o svůj zevnějšek evidentně dbala mnohem důsledněji než já. Když může ona, tak proč ne i já? Rozhodla jsem se, že jdu do toho.

Pro začátek jsem ji požádala, aby mému obočí udělila nějaký směr a řád. Připouštím, že podle návodů v různých ženských magazínech nevytvoříte ideálně vytvarovaný oblouček nad svýma očima, i když to vypadá tak lehce a jednoduše. Tedy alespoň já ne. Když se moje kosmetička (už jsem si ji přivlastnila, jak vidíte) do mne pustila, zhrozila se: „To si to obočí vytrháváte sama? Já že je tak křivý“, řekla naprosto bez obalu. Musela jsem s pravdou ven, že tedy ano, ale že postupuji přesně podle instrukcí v časopisech…. „Tak to už, prosím, nikdy NEDĚLEJTE!“ Doporučila mi důrazně. „No uvidím, co s tím svedu…“, zakroutila hlavou nad mým křivolakým výtvorem, „… ale do příště na to laskavě vůbec nesahejte…“, dodala už méně přísně. Z čehož tak nějak vyplynulo, že si mne na vlastní nebezpečí bere na starost. Dušuju se, že na její dílo celých čtrnáct dní ani nemáknu, ale jak se znám...

Zatímco zručně pracovala na mém zkrásnění, v pozadí hrála příjemná hudba a vůkol voněly různé mastičky a olejíčky – inu jako v kosmetickém salonu. Pak mi znenadání zasadila další ránu na solar, když se otázala: „A co uděláme s tím horním rtem?“ Co jako má, proboha, na mysli? Rty mám tak akorát, nechci je ani zmenšit ani zvětšit pomocí takových těch botoxových injekcí – ještě to tak, budu vypadat jak kačer Donald! Jak se tohle může někomu líbit?

„No mám na mysli ten knírek…“, vysvětlila věcně, když viděla, že se tvářím nechápavě. Jsem úplně konsternovaná. Můj co…? Lapám po dechu. Co mi to tady ta pani vykládá? To teda zřejmě vůbec netuší, s kým mluví a  že mými hlavními zbraněmi, kromě výmluvnosti (vokecám, co se dá), je i pinzeta (úzkostlivě dbám na to, aby má tvář byla hladká jak dětská prdýlka) a ona mi tady bude něco tvrdit o existenci …….. no to slovo tedy vůbec neřeknu! Fuj, úplně se mi hrůzou zježily chlupy na těle (tedy, kdyby tam nějaké byly, tak by se určitě zježily, samozřejmě!).

Tahle pani mi teda dává kapky! Místo aby mi jako své zákaznici mazala med kolem pusy, jak mi to úžasně sluší a jak VE SVÉM VĚKU vypadám fakt dobře, omatlává mě nějakým děsně lepivým voskem a lup ho! Au! Podívám se do zrcadla. To obočí je rozhodně lepší než předtím, taky si s ním dala pořádnou práci, aby zamaskovala, to co já jsem předtím natropila. Ale nad svým horním rtem, kde byl údajně……… (to teda nebyl!!!) nezaznamenávám žádnou viditelnou změnu, snad kromě červených fleků, které mi rozčilením vyskočily. Asi se objednám na vyšetření šedého zákalu…

Kosmetický zákrok jsem tedy zdárně přežila, ale mé sebevědomí značně utrpělo. Ještě než jsme se rozloučily, moje kosmetička významně pohovořila o hloubkovém čištění pleti ultrazvukem nebo snad UV lampou? Už ani nevím, ultra jako ultra, byla jsem tak trochu mimo. Prý by mi to náramně prospělo. Raději se neptám proč. Napadají mne různé věci. To jako když si na mne posvítí tou speciální lampou (Neříkala přeci jen ultrazvuk? Ale ten se, pokud vím, používá u lékaře...), tak omládnu o několik let, nebo jak jako? Moc tomu nevěřím. Ještě to promyslím.

Každopádně při své první návštěvě u mé nové kosmetičky jsem se nechala pouze oškubat. No možná někdy příště, když k tomu najdu odvahu, se nechám i osvítit případně ozvučit.

A pak už budu úplně dokonalá!