Bojíš se tmy?

Nejhorší jsou fialový mumie, co vylízají ze svých děr, hned jak se setmí. Odnášejí hlavně malý děti a pak už je nikdy nikdo nenajde. Tuhle jsem jednu viděla tam na hřišti za domem, když jsem večer vynášela odpadky. Fakt nekecám…

Když Zuzka líčila před spaním svýmu mladšímu bráškovi Toníkovi tuhle hrůzostrašnou historku, byl chudák schovaný pod peřinou a klepal se strachy. Celou noc ho potom proháněla různá strašidla, kostlivci a… hrůza hrůzoucí!... ta hrozitánsky strašlivá fialová mumie! Toník sice vůbec netušil, co to taková mumie je, ale stačilo před ním ta dvě slůvka jen zmínit a už začal nápadně blednout.

Tuhle historku si vlastně vymyslely větší děti, aby se zbavily mrňat, která jim neustále lezla na „jejich“ plácek za domem zvaný „hřiště“. Území nikoho vedle rozpadajícího se bývalého statku s udusaným obdélníkem a dvěma tyčemi pro síť sloužilo příležitostně dospělým, kteří tu čas od času hráli sousedský volejbálek.

Velký děti z nedalekých bytovek tady pro změnu kuly pikle proti nepřátelský partě děcek z vedlejší vilový čtvrti a důležitě kouřily „jako doutníky“ z dutých stonků jakýsi lebedy – no jo to jsou ti vejtahové, pokřikovali na ně opovržlivě, si bydlej v obřím domě a my se tady mačkáme v bytovce. Ve skutečnosti měli tihle „vilaři“ přiděleny dvě nebo tři místnosti předělané na byty v kdysi snad honosných domech z první republiky, ze kterých byli vypakováni jejich původní majitelé. V některých z nich se dokonce ještě topilo v kamnech na uhlí a záchod a koupelnu měli na chodbě společný pro více partají.

Okolí „hřiště“ zarostlý vysokým bodláčím a bezovým křovím bylo taky ideálním místem pro mrňata, když si hrála na schovku nebo když jim dospěláci pověsili houpačku na tu starou ohnutou švestku, lítala až do nebes jako ten Gagarin, co o něm vyprávěla souška ve škole. No a bodláky byly úplně dokonalý zbraně proti copatým holkám, co furt dolejzaly a chtěly si hrát „na maminku a tatínka“ nebo „přijela tetička na návštěvu“. Pche, hrát si s holkama! Ještě tak na Krvavý koleno, ale to se vždycky nějaká rozbulela, když jí Koleno chytlo a „snědlo“.

Do polorozpadlýho stavení vedle hřiště se odvážil málokdo. Děcka tam v žádným případě nesměla, prý to někomu patřilo, ale hlavně vypadalo dost zanedbaně a opuštěně. Ještě aby tam tak na někoho něco spadlo! Na střeše chyběla snad polovina tašek, okna byla vymlácená a zbytky okapů se povážlivě sunuly šejdrem.

Jednou tam Toník ze zvědavosti nakouknul oknem a uviděl divnýho zarostlýho chlápka, co se tvářil dost nepřívětivě, když na něj skrz rozbitý sklo vejral nějakej malej pihovatej kluk. Toník vzal samozřejmě ihned nohy na ramena a od těch dob obcházel statek velkým obloukem.

A teď do toho ještě ta fialová mumie! Kde si budou s Daliborem a Péťou hrát na pašeráky a piráty? Pískoviště před jejich barákem je leda pro mimina! A posledně dostal doma pořádný výprask, když si Patrik vymyslel, že jako budou dělat Rusáky, co tady všechno zabrali a nepustí nikoho na písek. Nějaká rozzlobená maminka na ně žalovala a Toníkova máma brečela, hlavně aby to paní neříkala někde ve škole. Tomu Toník nerozuměl, copak dělali něco špatnýho? No tak na chvíli nenechali pár batolat, aby si plácaly ty svý bábovičky – to je toho!

Se svými obavami z tý tajemný fialový příšery se samozřejmě starší ségře Zuzce nesvěřil. To tak! Pořád si ze mne utahuje, že jsem ještě malej kluk: Jé, von se bojí tmy! A myslí si, že ve sklepě jsou upíři. A když jsme mu s Káťou nakecaly, že ta zeď počmáraná kouskem cihly je od krve, málem se počůral strachy. Voranžová krev, chichichi, se picnu! Už viděl Zuzku, jak se za břicho popadá a dělá si kolečko na čele, jako že je ťululum.

Jen počkej, já se ti pomstím za to pošklebování! Ty ještě uvidíš, hrozil jí Toník za zády pěstí. Jenže Zuzka už je velká a hned tak ničeho se nelekne a dokonce přepere i některý kluky z devítky. To jak si tuhle na ní dovoloval jeden ve frontě na obědě, tak mu dala takových pár facek, že teda čuměl. A to byl o hlavu větší!

Ale vlastně jo, vzpomněl si najednou Toník, jedný věci se bojí Zuzka úplně k smrti…

V sobotu museli, jako vždy, pomáhat s uklízením. Ach jo, taková otrava! Utírat prach, vysávat koberce a vydrhnout vanu. Máma na ně neměla čas, protože stála ve sklepě ve frontě na praní a mandlování. A táta se zase vrtal v jejich starým autě, co dostali kdysi po strejdovi. Do týhle rachotiny už si nikdy nesednu! Vykřikovala vždycky máma, když se chystali na nedělní výlet. No jo, tak si měla vzít nějakýho prachatýho herce nebo zpěváka, třeba toho Chladila, rozčiloval se táta a zalepoval největší díry něčím patlavým.

Rodiče nejsou na obzoru, tohle je moje chvíle, zajásal Toník. Shodou okolností na něj tuhle sobotu vycházelo vysávání a na Zuzku ta vana. Těšil se v duchu, až to přijde…

Znenadání se ozval z koupelny srdceryvný výkřik, jako když někoho vraždí v těch detektivkách, co se na ně nesmějí koukat, ale stejně se tajně dívají klíčovou dírkou. Zuzka volala zoufale o pomoc. Toník ji nechal chvíli na holičkách a pak vítězoslavně vstoupil do dveří. Ve vaně a na zdech bylo pět velkých pavouků (byli to takový ty umělohmotný, co se prodávají na Matějský za dvě koruny, ale toho si Zuzka samozřejmě nevšimla) a taky z kyblíku, do kterýho sáhla pro hadr, vylézalo hned několik nohatých sekáčů (trvalo mu několik dní, než je nachytal!)

I když na tuhle legraci praskly celé jeho úspory – deset korun! – stálo to za to! Zuzka prosila Toníka se slzama v očích, aby jí té havěti zbavil. A co za to? Usmíval se škodolibě.

Udělám, co budeš chtít, dušovala se starší ségra. - No to se ještě uvidí, tvářil se Toník milostivě. Nebudeš o mě říkat, že jsem srab a ťululum?  - Ne, nebudu, Toníčku, to víš, že nebudu. - Celý měsíc budeš za mě chodit pro mlíko a uklízet pokoj. – Jasně, celý měsíc… - A dáš mi čtyři Pedra. – Klidně pět, jen už dej ty potvory pryč! – Bojíš se? – No to snad vidíš, že se bojím, ne? – Existuje fialová mumie? – Ne, tu jsme si přece vymysleli, aby nám na hřiště nelezli prckové. – Bojíš se tmy? – No někdy jo, neochotně připustila Zuzka. – A když tě teď tady zamknu s těma pavoukama a zhasnu? – NEEEEÉ! Už nikdy, nikdy, nikdy tě nebudu zlobit a ani si z tebe utahovat, čestný pionýrský.

Tak dobrá, čestný pionýrský se přece musí plnit (tedy až do příště).

Zuzka a Toník jsou fiktivní postavy, ale všechno ostatní je téměř pravda pravdoucí. Takhle nějak vypadalo moje dětství v sedmdesátkách nedaleko dejvické Hanspaulky: hřiště, bodláky, ohnutá švestka, pískoviště které zabrali Rusáci atd. atd.

Ale jak to bylo s tou fialovou mumií, jsem se nikdy nedozvěděla. Jo a mimochodem, tmy se bojím dodnes. :(