Blbá nálada a voňavý perníčky

Tůdle! Vlezte mi všichni na záda. Letos ruším vánoce! A to se ozdobná světla na sloupech veřejného osvětlení ještě ani nerozsvítila, obchoďáky ještě nespustily koledy na plný pecky a já už mám blbou náladu. Něco je ve vzduchu...

Já, normálně celkem mírumilovný tvor, bych si nejraději pořídila boxerské rukavice a trénovala výpady proti imaginárnímu soupeři. Tím je hlavně neustálý stres a únava.

Bezdůvodně vyjíždím a vrčím na lidi. Evidentně v tom však nejsem sama, protože podobně naladěných (nebo spíš rozladěných) týpků potkávám v posledních dnech mraky. Nevím proč, asi ňáký divný tlak, erupce na slunci nebo snad temný čáry máry. Neprovokujte mne, nebo jednu schytáte...

A to poslední na co mám náladu, jsou nějaké přípravy na Vánoce. Proč se vůbec musí tyhle svátky slavit každý rok? Nešlo by je čas od času vynechat? Tak rok dva si dát pauzu. Hm, asi nešlo. To by obchodníci neměli žně a naše peněženky by se pořádně neprovětraly.

Teď mne asi spousta lidí ukamenuje, ale já bych zavedla pár inovací, aby se Vánoce daly přežít ve zdraví:

1) Reklamy vybízející k tomu, co ještě, ještě a ještě MUSÍME nezbytně nakoupit, abychom byli absolutně šťastní, bych povolila až po 22 hodině. Pardon, ne že bych byla na té bedně tak závislá, ale třeba bych se i jednou či dvakrát týdně ráda podívala na nějaký zajímavý pořad, ale nechci být permanentně bombardovaná nabídkou všech těch skvěleúžasněsuprových věcí, bez kterých údajně nemůžeme žít a tudíž si je musíme nadělit pod stromeček.

2) Do primetimu v televizi bych nasadila nějaký uklidňující spoty s koťátky nebo by někdo konejšivým a podmanivým hlasem vyzýval diváky: "Lidé neblázněte, Vánoce jsou svátky klidu, usmíření, ticha a zastavení v proudu času. Takže hlavně KLID, nepobíhejte zmateně sem a tam, nestresujte se, nevyšilujte - jsou to JENOM Vánoce".

3) Místo do svatostánků komerce, neboli obchodních domů, by lidé mohli častěji zajít někam na svařák, do kavárny na kapučíno či sachrdortík, posedět, poklábosit a udělat si čas na druhé. Třeba by při tom povídání přišli na to, že Vánoce nejsou sportovní disciplína ani soutěž v tom, kdo toho více nakoupí a utratí, upeče, uvaří a usmaží, naleští oken a vypucuje koberců.

4) Přísně bych zakázala masáž dětských duší, které tak snadno podlehnou klamu, že vánoční svátky jsou jenom a jenom o tom, jestli dostanou tu nejnovější hračku, kterou už má skoro celá třída a hlavně mi, Ježíšku, přines tohle, tohle a tohle... Naopak bych jim trpělivě vysvětlila, že  Vánoce jsou i čas dávání druhým: můžou třeba taťku nechat výjimečně vyhrát v Pexesu, už protože se uvolil si ho s nimi zahrát a oželel lákavý odpočinek na gauči. Mamince by pro změnu nezištně pomohly v kuchyni, prostě protože jí to udělá radost a tak podobně. A pak by svým užaslým rodičům sdělily: "a vždyť já tu Playstation XY/ Terminátora 5/Bárbínu s flitry/Ponnyho s duhovou hřívou...atd., vlastně ani nepotřebuju a zahrajeme si příště, mami a tati, třeba Člobrdo, jo?"

Nápadů, jak vylepšit nadcházející dny a týdny, které zbývají do konce roku, bych měla ještě habaděj: například nepoužívat a nezneužívat slovo "Ježíšek" jako obchodní značku - není to žádný Hej nebo Počkej poslíček, který má neomezený bankovní konto a jenom nakupuje a zařizuje, cokoliv si budeme přát. Při té příležitosti bychom si i my nevěřící (tedy i já) mohli oprášit Biblický příběh a zjistit, proč vůbec lidé začali slavit Vánoce a že vlastně Ježíšek byl ten nejchudší z nejchudších a přišel na svět proto, aby přinesl lidem světlo, mír v duši a naději.

Já vím, tahle "bohulibá a ušlechtilá" meditace mi asi moc nepomůže oprostit se od každodenního vypětí a blbý nálady, která člověka tak snadno přepadá v ponuré podzimní dny. Šinu si to otráveně domů z práce a snažím se myslet na nějaký pozitivní věci, třeba co udělám dnes k večeři a jestli se nevybodnout na opravování písemek.

Doma zinventarizuju lednici a na horní polici zaregistruju jakousi hnědou neforemnou hroudu v igelitovém pytlíku. Nebojte, není to to, co jste mysleli, že to je. Kromě vajec, másla či sýra, jiné živočišné produkty v lednici fakt neskladujeme. Nicméně, ta hnědá hrouda přeci jen vzbudí moji zvědavost. Tázavě se podívám na dcery.

"Mami, ty jsi vyhrožovala, že letos nebudeš píct cukroví (to mimochodem vyhrožuju každý rok, a pak skutek utek) a tak jsme podle internetu udělaly samy těsto na perníčky. Chceš taky vykrajovat?", ptá se mne jedna.

Když se oklepu z lehkého šoku, nepatrně přikývnu. Koneckonců proč ne. Tahle činnost mne v dobách mého dětství docela bavívala. Sice mi nebylo povoleno válet těsto, aby nebylo támhle moc tenký a tuhle moc tlustý a hlavně pozor, aby se někde netrhalo.

Čert to vem. Udělaly si těsto, tak jim do toho nebudu kecat. Shovívavě přehlédnu, že omylem posypaly vál krupicí místo hladkou moukou - no tak ty perníčky budou na povrchu trochu hrubozrný, no a co.

Vykrajujeme srdíčka, zvonečky, stromečky a já nevímco ještě. Trochu se pleteme jedna druhé do cesty, ale to taky vůbec nevadí. Tlacháme, smějeme se a kuchyní se line vůně perníkového koření. Blbá nálada se dočasně kamsi vypařila.

Vykládám holkám, jak jsme takhle před mnoha a mnoha lety vyráběly asi patnáctero druhů cukroví s babičkou: pracny, včelí úly, hříbečky, vanilkový rohlíčky, linecký... Jo to byly časy, když byl ještě čas jenom tak hňácat a krájet těsto, neřešit zbytečnosti a povídat si o všem možným.

To jsem ještě možná neměla blbý nálady a těšila se na Vánoce. Uvidíme, třeba ještě nejsem úplně ztracený případ. :))