Mami, co bys říkala modrý?

Matka téměř dospělé dcery (respektive dvou) musí být připravena téměř na vše. Když se mne ta starší při utírání nádobí zeptala, jestli se mi líbí "modrý hombre", tak trochu jsem netušila, která bije. Taky nemusím vědět všechno,...

...i když jsem úča a pohybuju se skoro denně mezi stejně starou mládeží. Pouze jsem důvtipně vydedukovala, že asi nepůjde o luxusní značku mobilu, auta nebo jiného vozidla. Na to bych jí nepřispěla, to ví moc dobře! Napadlo mne, že by to mohl být nějaký exotický domácí mazlíček, protože se mne ptala tak ostýchavě až obezřetně. Koneckonců, není to tak dávno, kdy nás tehdy ještě malé dcerky den co den bombardovaly přáními typu: " Mami, tati, my chceme tuhle čivavu, gekona nebo aspoň leguána, a co takhle křečka, morče, králíka, hada...?" A tak podobně.

Když na všechny urputné žádosti zaznělo rezolutní NE, přebily to něčím, co zaručeně vyvolalo záchvat smíchu. "Tak když nám nechcete pořídit žádný zvíře, tak koupíme aspoň koně (nebo třeba i poníka) a postavíme mu stáj na zahradě u babičky a dědečka. Chudáci moji rodiče, kteří vlastnili zahrádku o rozloze cca čtyři krát tři metry na okraji sídliště v Praze, netušili že se stanou šťatnými chovateli koně, případně poníka!

Když jsme si ujasnily, že dcera nemá na mysli "hombre", což tak mlhavě tuším, že je španělsky "muž" nebo "člověk", ale samozřejmě hovoří celou dobu o "ombre" bez H, moc mi to neusnadnila. Tak jinak, začala mi trpělivě vysvětlovat, že jde o úplně nový (no asi tak dva roky zpátky) typ trendy účesu: vršek se nechá přirozeně a konce jsou nabarvený nějakou výraznou barvou. Třeba fialovou nebo zelenou.

To jsou teda konce! Moje vzorná hodná holčička chce mít vlasy do modra! No, aspoň že mne varovala, říkám si. Vzhledem k tomu, že je jí už sedmnáct a půl, nemůžu jí v tom dost dobře zabránit. Za půl roku by se mne už stejně neptala a přišla by domů mírnixtýrnix vybarvená jak andulka!

Zeptala jsem se jí tedy věcně, kolik to bude stát a jaký odstín modré, má přesně na mysli. Vybavil se mi jeden mladík z tanečního kurzu, kam dcery chodily loni a kam jsem byla milostivě "připuštěna" pouze na úvodní hodinu a na prodlouženou.( Stejně by tě to nebavilo a ostatní holky taky nechodí s "matinkami", argumentovaly logicky. No dobrá, mají pravdu, říkala jsem si.) Tak tedy ten chlapec, abych neodbíhala od tématu, měl tyrkysově modrý vlasy. Když jsem se přeptala, co je zač, dozvěděla jsem se, že je docela fajn, a že minule měl křiklavě růžový a předminule jedovatě zelený porost na hlavě - taky dobrý!

Tak říká se, že mládí má zelenou, tak proč by nemohlo mít i červenou, řvavě žlutou nebo modrobílo pruhovanou? Když jim to udělá radost a pokud to nezbytně nutně patří k rozvoji jejich osobnosti, nelze nic namítat. Tedy abych přiznala barvu -  i já jsem chodila asi tak před dvaceti lety na veřejnosti s trojbarevnou hlavou. Totiž tak trochu nedopatřením.

V posledním ročníku vysoké jsem učila pár hodin angličtiny na základní škole, zároveň jsem hrála se spolužáky divadlo, a když mi zbylo aspoň trochu volného času, psala jsem tu a tam diplomku. Pravda, v té hře (Sen noci svatojánské od Shakespeara) jsem hrála jenom štěk, ale zato příprava v kostymérně trvala asi tři hodiny. My účinkující z bandy víl královny Titánie jsme se museli na přání režiséra pokaždé proměnit v pankáče s mejkapem slavné skupiny KISS a s pestrobarevným divokým rozcuchem á la strašidlo Racochejl, a potom ty pracně natupírované a nabarvené vlasy na konci představení uvádět do původního stavu, zatímco ostatní už dávno šli do hospody.

Jednou jsem si nevšimla, že mi několik pramenů vlasů zůstalo zelených, modrých a červených a šla jsem takhle druhý den do školy. Mým žákům (7.  a 8. třída) to evidentně nevadilo, dost možná si říkali: týjo, ta mladá úča je dneska cool! Každopádně, nikdo mi o tom neřekl a já to zjistila až doma!

Stane se.

Když jsem se k tomuto "prohřešku z mládí" přiznala dceři, opáčila: "No vidíš a ty naděláš kvůli nějaký modrý barvě".

Nenadělám. Ať se mládí vydovádí. Jen tiše věřím a doufám, že naše dlouholetá rodičovská výchova nepřijde úplně vniveč a dcery nám jednoho dne suše neoznámí, že mají piercing, tetování po celým těle, přidaly se k sektě Hare Krishna a jedou meditovat do Indie, nebo že se co nevidět neplánovaně stanu babičkou.

I takové věci se stávají.

Když se to vezme kolem a kolem, nabarvený vlasy jsou jen takový neškodný módní výstřelek. Že bych si také nechala udělat ombre, abych nezaostávala za současnými trendy? No ještě nevím, jakou barvu...

P. S.: Jak vidíte, snažila jsem se trochu uvolnit napjatou předvolební atmosféru něčím obyčejným a banálním z běžného života. Nemusíme se přece z tý politiky zbláznit. Jo a taky nezoufejme a buďme optimisti. Modrá je barva naděje. :))