Seberte mu kyblíček a lopatku, když je takovej...

Kdyby to bylo až takhle jednoduché, nebudou kolem nás bitky, souboje, pranice a šarvátky o malá či velká pískoviště. Jenže takhle to bohužel nefunguje. Pískoviště nejde spravedlivě rozdělit. V každé hře musí být nějaký vítěz,...

... jinak to přece nemá cenu. Kdo má zájem na tom, aby všichni měli zhruba stejně a jen to, co skutečně potřebují? No, asi by se našli i takoví, co nemají problém pískoviště sdílet a nehrabou si jen na svém vlastním písečku. Ale to jsou jenom řadoví kyblíčkáři. Velcí správci pískovišť to mají úplně jinak.

Zřejmě.

Představte si tu jejich velikou zodpovědnost s jakou musí bedlivě střežit, jestli náhodou ve východním pískovišti není více písku než v tom západním, nebo jestli jedna strana nemá více kyblíků, lopatek a báboviček než ta druhá. To by totiž, věřte mi, způsobilo donebevolající průšvih a chaos a naprostou katastrofu. Rovnováha musí být, na té stojí a padá celá mezinárodní správa pískovišť .

No jo, ale kdo určuje pravidla, jak se chovat na takovém společném pískovišti, které se skládá z mnoha dílčích plácků a plácečků, kde si každý plácáme ty svoje vlastní bábovky po svém a nenecháme si poradit od někoho většího a zkušenějšího?

Je vůbec možné nějaká taková obecně přijatelná pravidla vymyslet? Dějiny pískoviště ukazují, že jedině za cenu velkých obětí a ztrát. Ono totiž většinou v takových bitvách o pískoviště vůbec nejde o nějaká pravidla hry, ale o dosažení cíle: urvat si větší kus a vyhrát. A obzvláště když jde o sakra velké pískoviště, tak jdou stranou veškeré servítky a skrupule.

A to se jako lidi nemůžou nějak rozumně dohodnout?, ptám se dál. Těžko. Protože není pískoviště jako pískoviště, některá jsou více prosperující, bohatší s kvalitnějším pískem a také lépe umístěná a jiná jsou naopak zanedbaná a zarostlá plevelem, protože prostě nejsou prostředky na jejich údržbu. Nebo možná ty prostředky by se našly, ale není vůle jich využít ve prospěch druhých. Kdyby se totiž myslelo na dobro většiny, tak by ta menšina, která prostředky má, ale nedá, trpěla a strádala.

To zní asi logicky, i když je to vlastně celé nějak postavené na hlavu. Jak to ti mocní správci pískoviště vlastně dělají, že jim takové množství řadových kyblíčkářů věří, že mají pravdu a skoro nic jiného než pravdu? Nechají se zaslepit velkolepostí hradů z písku a příslibem, že i oni mohou mít svou vlastní hromádečku písku někde v podhradí, když se přidají na tu správnou stranu?

A co když i ti mocní správci přeci jen někdy šlápnou vedle? Začne se jim jejich vlastní písek sesouvat pod nohama nebo prostě sáhnou po nové zásobě lopatek, kyblíků a dalšího náčiní k upevnění drolících se hradeb? A co když prostě překročí všechny myslitelné meze, bezohledně poboří cizí bábovky a uzurpují si vše, co jim přijde do cesty? Pořád je ta vidina velikého majestátního velkolepého hradu tak lákavá? Pro ty, kdo v něm vládnou určitě ano. A co ti v podhradí? Pořád se jen chtějí dívat nečinně na pustošení kolem a nalhávat si, že je to ve vyšším zájmu všech?

Jenže vysoká politika nikdy není v zájmu všech. O tom jsme se už mockrát přesvědčili, ale pak jsme na to asi nějak zapomměli. Je to marné, je to marné, je to marné. A co jako může řadový kyblíkář dělat, když se vrchní správce pískoviště zblázní? Může zkrátka přijít a říct: "Seberte mu už konečně ten kyblík a lopatku, když je takovej...", co myslíte?

Nechci si tady hrát se slovíčky, protože tohle rozhodně hra není. Není tu vítěz, který bere vše.  Možná, že urve něco, co mu nepatří, ale zanechá za sebou krev a smutná čísla dokládající to, co bylo zničeno.

Úplně zbytečně.

P.S.: Tahle úvaha vznikla v teple obýváku, daleko od rachotících střel a umírajících lidí. Jsem už týden v izolaci (neb virus), tak už asi nevím roupama coby. Neříkám tady nic velechytrýho, nejsem odborník přes mezinárodní politiku, jen člověk, který se snaží používat selský rozum. V žádném případě neschvaluji násilí, ale v tomhle masakru není jediný viník. Tu křehkou nerovnováhu mezi Východem a Západem nevychýlil ze své osy jediný člověk a otázka zní, jak to vrátit zpět do jakéhos takéhos stavu, který bude jedním velikým kompromisem.